Recenze: Gejša (Arthur Golden)

Román Gejša vydalo roku 2006 nakladatelství Ikar, spadající pod nakladatelský dům Albatrosmedia. Jeho autorem je spisovatel Arthur Golden. Arthur Golden vystudoval umění se zaměřením na Japonsko na Harvardově univerzitě. Dále získal diplom z japonských dějin na Columbia University, kde se naučil mandarínské čínštině.

Malá Čijo za dob svého dětství sotva tušila, že se z ní jednou stane slavná gejša. Vyrůstala v chudé japonské rybářské vesnici, kde vše páchlo rybinou a hlad byl každodenním společníkem. Pravděpodobně by mezi mořskými rybami a sítěmi na jejich chytání strávila celý život, kdyby její maminka neonemocněla a celá rodina nespadla do ještě větší bídy. Otci půvabné Čijo nezbylo nic jiného, než prodat své dvě jediné dcery do Gionu, kjótské čtvrti gejš. Díky svým nezvyklým očím se dívenka nestane obyčejnou prostitutkou jako její sestra, ale dostane příležitost změnit svůj život a stát se profesionální gejšou.

Čijo se v předválečném Kjótu cítí jako Alenka v říši divů. Není se co divit, mezi jejím původním domovem a vznešenými čajovnami, zdobnými chrámy, divadly a prostornými ulicemi je rozdíl asi jako mezi kůlnou na dříví a královským palácem. Čijo obklopená vší tou nádherou se začne učit vznešenému umění gejš. Chodí na hodiny tance a zpěvu, učí se správně nalévat čaj a správně nosit kimono. Její snahu se snaží zmařit svárlivá Hacumomo, která, jak se zdá, ji z nějakého důvodu z duše nenávidí. Čijo trápí i jiná věc. Přestože se její život od základů změnil, nedokáže zapomenout na svou rodnou sestru a na domov, kam by se tak přála vrátit. Dokáže Čijo překonat svou soupeřku a stát se nejchtěnější gejšou v Kjótu? A co se stane, když se gejša přes veškeré zákazy zamiluje?

Přestože se o kulturu Japonska nijak zvlášť nezajímám a knihy, jejichž děj se odehrává v této zemi, příliš nevyhledávám, Gejša mě naprosto okouzlila a stala se jednou z mých nejoblíbenějších knih. Přiznám se, že prvně jsem viděla stejnojmenný celovečerní film, který sice knižní předlohu nepřekonal, ale v mnohém se její kvalitě přiblížil. Když jsem se dozvěděla, že snímek byl natočen podle knihy, neváhala jsem a titul si půjčila v knihovně. Po prvním přečtení jsem byla nadšena a Gejšu jsem si pořídila i do své sbírky knih, dodnes jsem ji zhltla již třikrát.

Kniha detailně popisuje japonskou předválečnou kulturu a zvyky, které jsou pro nás Evropany tak záhadné a fascinující. Možná právě díky tomuto prvku je kniha tak oblíbená – dokáže čtenáře přenést do čtvrti gejš a ten ani na chvíli nepochybuje o tom, že vše je skutečné. Dalším metaforickým tažným koněm knihy je příběh hluboké a dlouhotrvající lásky mezi Sajuri a Předsedou. Nejde o žádná romantická klišé, ale o popis citu tak hlubokého, že vydržel od dětských let až do smrti.

Celá kniha vyznívá zvláštně melancholicky, vlastně si ani nepamatuji, že bych se během čtení kdy usmála, možná jsem maximálně uronila nějakou tu slzu dojetí. Nevím, jestli je to zvláštním stylem, kterým je kniha napsána, nebo tím, že osud žádné z postav se nedal považovat za vysloveně šťastný. Každopádně to neberu jako zápor knihy, naopak se mi líbí, když na mne kniha dokáže silně zapůsobit, což Gejša rozhodně zvládla.

Mnoho čtenářů možná překvapí, že kniha Gejša je napsána podle skutečných událostí. Sajuri, což je pozdější jméno malé Čijo, skutečně žila (jako gejša Mineko Iwasaki) a kniha Arthura Goldena je výsledkem pamětí, které mu osobně vyprávěla. Její jedinou podmínkou bylo, že kniha vyjde až po její smrti a po smrti několika mužů, kteří pro ni hodně znamenali.