Recenze: Bouře mečů (George R. R. Martin)

Bouře mečů je již třetí knihou (jde prozatím o nejdelší díl, má tisíc dvě stě stran) ze série Píseň ledu a ohně od spisovatele George R. R. Martina. Dalo by se říci, že kniha navazuje na svůj předchozí díl, tedy Střet králů, ale mnohem přesnější je tvrzení, že úvodní kapitoly z Bouře mečů se chronologicky překrývají se závěrečnými kapitolami ze Střetu králů.

Titul Bouře mečů vydalo poprvé v českém překladu nakladatelství Talpress, v revidovaném překladu pak roku 2018 nakladatelství Argo.

Západozemí se začíná hroutit. Každý významnější i bezvýznamný člověk se vyhlašuje králem, intriky a vraždy jsou na denním pořádku. Být čestný se v těchto časech doopravdy nevyplácí, protože dobro a zlo téměř neexistují, alespoň ne ve své klasické podobě. Hlavní hrdinové velice brzy pochopí, že je daleko lepší bodnout nikoli imaginární dýku do zad, ať již jde o nepřítele či vlastního otce, než sám skončit v chladném hrobě. A že pod tvrdou zemí skončí mnoho hrdinů. Autor doopravdy nemá ve zvyku nechávat přežít ty, co usilují o relativní dobro ve světě, ale ani ty, kteří jim více či méně úspěšně konkurují. Jednoduše řečeno – každá strana tohoto epického díla je poseta mrtvolami, jedno z jaké strany či z jakého rodu.

Nastínit děj této knihy je velmi těžké, a to především proto, že autor chladnokrevným manipulováním s postavami, které na první pohled nemá naprosto žádný řád typu „Dobro vždy zvítězí, kladní hrdinové přežijí.“, své vyprávění zamotává jako klubko nití. Zatímco někoho považujete za mrtvého (a pokud je to váš oblíbený rytíř, možná ho i oplakáváte), za pár stran zjistíte, že dotyčný nejen že žije, ale je natolik vitální, že o život stihne připravit hned několik svých nic netušících nepřátel. Ani jednotlivé kapitoly, které jsou vždy vyprávěny z úhlu jiné hlavní postavy, na sebe chronologicky nenavazují (což by u takto epického díla snad ani dobře nešlo), což snaho u systematický popis děje ještě ztěžuje.

Náznakový popis knihy tedy uvedu tak, jak začíná česká anotace. Z pěti uchazečů o trůn je jeden mrtvý. Než však dočtete poslední stranu této „bichle“, bude jich daleko více. Jak se zdá, Západozemí neposkytuje pro krále (ať už samozvané či „legitimní“) dobré klima, padají tedy jeden za druhým jako přezrálé hrušky. Mohlo by se zdát, že nad vším tím vražděním a umíráním stojí Lannisterové, jejichž moc nezadržitelně roste. Moc však je dáma vrtkavá a ačkoli je velice těžké ji získat, ztrácí se skoro sama…

Boje o železný a velmi nepohodlný trůn ale vypadají jako malichernost vedle toho, co se odehrává u jižní hranice země, kterou střeží vysoká a ledová Zeď. Mance a jeho Divocí opustili společně s mamuty a obry své domovy, aby se vydali do království. Za nimi se jako stín táhnou Jiní, kteří jsou čím dál početnější a nebezpečnější. Ostatně popisy střetů s těmito „zombie“ patří k těm nejkrvavějším v knize. K Manceho tlupě se připojil i bastard ze Zimohradu, Jon Sníh, aby tak splnil poněkud uspěchanou poslední vůli svého nadřízeného. Velký zájem o jeho osobu má jedna z Divokých, Ygritte, pro své vlasy přezdívaná „ohněm políbená“. Jak se zdá, snaží se mu dostat nejen do kalhot. Podaří se mu zjistit, co zvláštního Divocí hledají, a zachránit nevděčnou zemi rytířů před vpádem „barbarů“? A jak obstojí v milostném souboji, který si přísahou zakázal?

Skoro bych až řekla, že nejneoblíbenějším autorovým rodem jsou Starkové. Jak jinak vysvětlit příkoří, které jim prostřednictvím své klávesnice činí? Buďto tímto nebo tvrzením, že v budoucnu je čeká takový vzlet, jako nyní zažívají pád. Někteří zástupci této rodové linie by si to ostatně zasloužili – Sansa musí žít pod přísnou a trestající rukou Lannisterů (a jaký šok ji čeká, až zjistí, že se za jednoho z nich bude muset vdát), Aryu si každý přehazuje jako horký brambor, Catelynin otec umírá a ona žije v domnění, že smrt si již přišla i pro její dva nejmladší syny, zatímco Ned Stark je pro změnu mrtvý. Trochu moc pohrom na jednu rodinu.

Jako v recenzích na předchozí díly série Píseň ledu a ohně, i nyní uvedu postavy, z jejichž pohledů se děj odehrává:

• Catelyn Stark z rodu Tully, vdova po Eddardu (Nedu) Starkovi,
• Sansa Stark, starší dcera Eddarda a Catelyn Stark,
• Arya Stark, mladší dcera Eddarda a Catelyn Stark,
• Bran Stark, prostřední syn Eddarda a Catelyn Stark,
• Jon Sníh, nemanželský syn Eddarda Starka,
• Tyrion Lannister, bratr královny regentky Carsei a jejího bratra-dvojčete Jameiho,
• Jaime Lannister, dvojče královny regentky Carsei a utajovaný pravý otec krále Joffreiho,
• Davos Mořský, bývalý pašerák, nyní rádce krále Stannise,
• Daenerys Targaryen, matka draků,
• Samwell Tarly, bratr Noční hlídky.

Díky rozmanitému spektru postav, které příběh vypráví s ohledem na své názory, rodovou příslušnost a charakter, můžeme jednu a to samou situaci sledovat hned několikerýma očima. Co je pro jednoho katastrofa, je pro druhého vítězství a pro třetího naprosto nepodstatná věc. Myslím, že pro knihu je široká škála pohledů přínosná, jelikož každý čtenář si oblíbí ten svůj výklad děje, přičemž mu nebude podsouvána jen jedna možnost.

S postavami umí autor vskutku čarovat, naprostá většina z nich prochází v průběhu příběhu obrovskou změnou charakteru. Ti, kteří jsou čtenáři ze začátku sympatičtí, se mohou změnit v nadmíru otravné tvory, zatímco ti, kterými čtenář ze začátku pohrdá a přeje si, aby co nejdříve z příběhu zmizeli, se stanou díky své změně jeho oblíbenci. Já sama jsem takto přišla na chuť hned dvěma Lannisterům, Jaimemu a Tyrionovi. Zatímco v prvních dvou dílech jsem k oběma chovala silné antipatie, ve třetím díle ságy se začala moje nenávist k nim vytrácet, až jsem je vzala na milost. Bylo to hlavně díky tomu, že autor odkryl jejich nitro a já tak mohla prohlédnout a zjistit, že ne všechno špatné, co jsem o nich dosud četla, opravdu tak špatné bylo. Naopak silně nesympatická mi připadala Ygritte, hlavně svou otravnou hláškou „Ty nic nevíš, Jone Sněhu.“

Nakonec nemohu říct nic jiného, že kniha byla neuvěřitelně čtivá. Přes tisíc stran jsem zhltla za pět dní, což je úctyhodný výkon na to, že čas na čtení jsem měla prakticky jen v noci. Celá sága je zatím to nejlepší z fantasy, co jsem kdy četla, i když jsem na autora občas silně naštvaná, když nechá zemřít mou oblíbenou postavu. Ale to už je Hra o trůny, ve které buď zvítězíš, nebo zemřeš.