Tip na knihu: Králové divotvůrci (Marc Bloch)

Králové divotvůrci jsou obsáhlou a komplexní studií, zabývající se tématem, o kterém se na hodinách dějepisu obvykle nedozvíte. Jde ovšem o historický jev natolik zajímavý, že se jej týká dnešní tip na knihu. 🙂

Studie Marca Blocha, francouzského historika a jednoho ze zakladatelů historiografické školy Annales, se zabývá vírou v údajnou nadpřirozenou schopnost panovníků léčit krtici a v případě anglického panovníka přenášet svou zázračnou léčivou moc na prsteny, které následně pomáhaly od bolestí a svalových křečí, zejména epilepsie. Ve svém výzkumu se Bloch zaměřuje na výskyt tohoto jevu ve Francii a Anglii. Ve Francii počátek víry ve schopnost panovníků léčit krtici přiřazuje na základě historického pramenu k osobě Kapetovce Filipa I. Zástupci předchozích vládnoucích dynastií, tedy Merovejců a Karlovců, sice ojediněle měli být nadáni mocí léčit, tato léčivá síla se však neomezovala na krtici. Uzdravení pomocí doteku a požehnání se objevuje již v osobě Kapetovce Roberta Zbožného, který měl obecný dar uzdravovat nemocné. Bloch spekuluje, že jeho nástupci tuto schopnost zdědili, ale nadání bylo postupně zúženo na krtici. To lze vysvětlit tím, že krtice (tuberkulózní zánět mízních uzlin) je onemocněním relativně neškodným (avšak navenek odpudivým), jež má sklon dočasně snadno ustoupit. Náhlý ústup nemoci mohl být považován za projev léčivé moci vladaře, čímž se tato moc „specializovala“ právě na toto onemocnění. V Anglii staví Bloch počátky mýtu do osoby Jindřicha I., jenž se při její obhajobě zaštítil osobou svatého Eduarda.

Při pokusu o vysledování počátků mýtu autor dochází k tomu, že nedostatek pramenů ke zkoumanému období mu znemožňuje s absolutní úspěšností splnit jeho záměr. Přesto se dopátral faktu, že rituál dotýkání se nemocných pravděpodobně ve Francii zavedl Kapetovec Robert Zbožný (Robert II.). Jak již bylo řečeno, o několik desítek let později v Anglii se začal nemocných dotýkat Jindřich Beauclerc (Jindřich I.), vládce více než z poloviny francouzského původu. Bloch uvažuje, zdali šlo z anglické strany o napodobení, nebo jestli se královský zázrak v Anglii rozvinul nezávisle na Francii. Mýty o léčitelských schopnostech králů autor nachází i u germánských kmenů či dokonce v primitivních společnostech tichomořských ostrovů.

Po osvětlení samotného původu léčitelských schopností králů a pokusu vysvětlit, proč se tato schopnost postupem věků omezila právě na léčbu krtice, se Bloch zabývá rozmachem praktiky uzdravujícího doteku v posledních staletích středověku. Osvětluje, že ačkoli byl rituál v Anglii i ve Francii na počátku stejný, časem se diferencoval, rozvíjel a stával se složitějším. Své místo měla v rituálu uzdravujícího doteku modlitba a voda. Panovníci si obvykle po dotýkání se postižených částí těla nemocných důkladně umyli ruce, což zprvu samo o sobě divotvorné nebylo. Lidé však začali věřit, že když se vody dotkne ruka, jež je schopna léčit, získá i voda jakousi léčivou moc.  V Anglii se navíc stala předmětem víry v uzdravující moc králů i mince, kterou vladař věnoval postiženému krticí. Vedle modlitby do ozdravujícího doteku pronikla i jiná náboženská praktika, konkrétně pokřižování.

Velice zajímavé jsou účetní materiály, které Bloch analyzoval za účelem získání cifry uzdravených. Tyto prameny se lépe dochovaly v Anglii, kde z nich lze vyčíst, kolik který panovník uzdravil osob za určité období. Historikům říkají i to, jak byl panovník u svého lidu přijímán (pokud byla zpochybněna jeho legitimita, klesal zájem o jeho uzdravující dotek) či jestli se uzdravování věnoval pouze ve své domovině, nebo zda uplatňoval svou divotvornou moc i mimo své obvyklé působiště. Z francouzských účetních knih almužníků, které náhodou unikly před zničením, autor získal kompletní údaje, jež využil pro statistiku uzdravených osob pro Ludvíka XII., Františka I. a Karla IX.

Schopnost léčit nemocné krticí byla rovněž užívána v politickém boji mezi jednotlivými větvemi královských rodu. Například v Anglii za Války růží, tedy v době svárů mezi Lancastery a Yorky, zpochybňoval jeden rod divotvornou moc rodu druhého. S tím souviselo i to, že proti sobě stojící panovníci zvyšovali almužny, spojené s aktem uzdravení, aby na svou stranu přetáhli co nejvíce nemocných (naopak ve Francii, kde se žádné takové spory o trůn neodehrávaly, zůstala almužna velmi nízká). Za tímto účelem vznikala i četná pojednání z pera příznivců každé z bojujících stran.

Víra v uzdravující moc panovníků získala oporu rovněž u vzdělanců z různých oborů (lékařství, teologie, politická filosofie), kteří ji stvrdili psaným slovem. Tuto skutečnost autor dokládá díky znalosti mnoha dobových děl dotyčných intelektuálů. Představitelům církevní moci však vadil fakt, že vládci díky pomazání získávali téměř kněžskou roli. Chtěli udělat z panovníků obyčejné smrtelníky. O jejich neúspěchu svědčí fakt, že víra v zázračná uzdravení se časem dostala na úroveň něčeho, nad čím se již nikdo nepozastavoval s údivem.

Na prestiž zakládající se na zázračné uzdravující moci, kterou v 11. a 12. století začali praktikovat francouzští Kapetovci a angličtí normanští vládcové a Plantageneti, začali žárlit zástupci dalších panovnických rodů. Bloch dokládá, že o prosazení víry ve vlastní léčivé schopnosti se pokoušeli Habsburkové, uherští králové, Bourboni nebo například králové Španělska. Tato víra však neměla pevné kořeny a nezevšedněla. Jako důvod, proč se v Anglii a Francii tato víra udržela a v jiných zemích ne, uvádí autor individuální výjimečnost panovníků nebo náhodu. Francouzský a anglický obřad navíc již získaly tradici, která dalším panovnickým rodům chyběla. Svou roli pravděpodobně hrál i fakt, že pokus zavést nový zázrak by zřejmě napadla církev, jež nebyla posvátné královské moci nakloněna.

Velice zajímavý je příběh tzv. cramp-rings. Ve středověku se angličtí králové jako ostatní křesťané přicházeli na Velký pátek poklonit kříži. Za Plantagetů (pravděpodobně za Eduarda II., který byl nepopulární a snažil se tímto krokem zdůraznit posvátnost své vlastní osoby) byla zavedena zvláštní praktika, která spočívala v tom, že když anglický král padl na zem a přiblížil se k oltáři, položil na něj určité množství zlata a stříbra v kvalitních mincích coby milodar. Poté si mince znovu vzal a na jejich místo položil stejnou částku v libovolných mincích. Z takto získaného drahého kovu se zhotovovaly prsteny (cramp-rings), o nichž se věřilo, že mají léčivou moc. Přikládala se jim síla léčit bolesti a svalové křeče, především epilepsii. Postupem času se rituál zjednodušoval. Bylo zapomenuto, že léčivá moc prstenů pocházela od dočasného vlastnictví kovu kostelem, a na prsteny byla přenášena pomnutím prstenů v rukou, posvěcených pomazáním.

Pomazání bylo aktem, který příslušel výhradně králi. Jeho původ osvětluje legenda o svaté Ampuli, podle které v den křtu Chlodvíka z nebe sestoupila holubice a přinesla v lahvičce balzám, jímž měl být francký vladař pomazán. Ačkoli velcí feudálové se pokoušeli napodobit ostatní fáze svěcení, například předávání meče či prstenu, korouhve nebo koruny, užití svatého oleje jim zůstalo zapovězeno. Jak už bylo řečeno, postoj církve ke královskému pomazání nebyl zrovna kladný. Světští vládcové usilovali o vládu nad církví a v mnohých prvcích ceremoniálu svěcení králů se postupně prosazovala vůle dosáhnout jisté souběžnosti mezi královským rituálem a obřadem, který se vykonával při svěcení biskupů. Královské pomazání však sloužilo jako zbraň na obou stranách – králům zajišťovalo auru božskosti a duchovním zase dojem, že králové přijímali svou autoritu z rukou kněží.

Zvyk královského pomazání nešlo odstranit, jelikož byl příliš hluboce zakořeněn. Církevní představitelé se tedy alespoň snažili zabránit prolnutí kněžského či biskupského a královského pomazání, což se jim povedlo jen částečně. Před 13. stoletím patřilo královské pomazání mezi svátosti, kterými se rozuměl každý akt, který člověka či věc přesouval do kategorie svatosti. V průběhu 13. století však církev vypracovala přísnější teorii svátostí. Svátostí se nadále uznávalo jen sedm. Patřilo mezi ně i kněžské svěcení, pomazání královské však již nikoli.

Bloch se ve své studii zaobírá rovněž tím, jak na krále divotvůrce nahlížela obecná veřejnost. Za spontánní výplod obecné představivosti považuje víru, že právoplatný král musí mít na těle královské znaménko (nejvíce se hovoří o kříži na rameni), které jej legitimuje k výkonu moci. Naopak uměle vytvořená má být představa, že osobu, v jejíchž žilách koluje královská krev, nemůže sežrat lev, naopak ji musí chránit a ctít. S tím lehce souvisí i další problém, na který Bloch narazil. Tím je „kontaminace“ víry v nadpřirozené schopnosti panovníků jinými historickými jevy. Autor zmiňuje světce Markulfa, kterému byla rovněž přisuzována schopnost léčit krtici, nebo víra v přisuzování nadpřirozené moci sedmému představiteli nepřetržité řady dětí mužského pohlaví. O sedmých synech lokálně panovala představa, že vládnou schopností léčit (konkrétně krtici či vzteklinu), jejich údajné moci si vážili dokonce i duchovní, jak autor na dobových pramenech dokládá.

Autor se však nevěnuje pouze počátkům a vrcholnému období tohoto historického fenoménu, ale zkoumá i jeho postupný úpadek za období renesance a reformace. Například Alžběta I. definitivně ukončila praxi posvěcování cramp-rings. Kvůli politické revoluci v Anglii i ve Francii pak došlo k absolutnímu zániku zázračného uzdravování. V třetí části titulu se Bloch věnuje pokusům o rozumové vysvětlení schopnosti králů uzdravovat. Vysvětluje, jak lidé královský zázrak vnímali a jak se jej učenci snažili interpretovat. Dochází k závěru, že ve víře v královský zázrak těžko můžeme vidět něco jiného než výsledek kolektivního omylu. Tento kolektivní omyl však odváděl nemocné od mnohem nebezpečnější léčby, kterou by jim naordinovali tehdejší léčitelé.

Schopnost francouzských a anglických panovníků léčit je jev, který neprochází pouze historií, ale jenž si „vypůjčili“ i mnozí spisovatelé dramatu či prózy, jako například Shakespeare pro svou divadelní hru Macbeth či Tolkien pro závěrečný díl své trilogie Pán prstenů pojmenovaný Návrat krále. Marc Bloch prostřednictvím knihy Králové divotvůrci, která v originále poprvé vyšla již před devadesáti lety, tuto problematiku rozebírá na základě dochovaných historických pramenů (nejen písemných). Důkladnou znalost pramenů a literatury k tématu dokládá vskutku monumentální poznámkový aparát, který doplňuje každou z kapitol knihy. Rovněž obsáhlá část s dodatky, obsahující mimo jiné rozbory jednotlivých druhů pramenů k problému, dokazuje autorovu hlubokou znalost tématu.

Jak v průběhu studie sám autor mnohokrát poznamenává, příliš pramenů se bohužel nedochovalo, tudíž není možné dosáhnout úplného poznání problému. Jiné prameny naopak považoval autor za natolik neinterpretovatelné, že přiznal nemožnost pochytit jejich pravý smysl. Bloch však i přes tyto problémy dokázal prameny v rámci možností vyčerpat a vypracovat velmi komplexní analýzu předmětu svého studia, jejíž přínos zůstává zachován i přesto, že od vydání titulu uplynulo již téměř celé století. Právem je dílo Králové divotvůrci, založené na důkladné heuristice, považováno za jednu ze zakladatelských prací moderní francouzské historie. Bloch navíc dokázal podat svůj výzkum takovou formou, že zůstává čtivý a srozumitelný i pro laického čtenáře, který se neorientuje v odborných termínech.

 

Add a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *