Historická gramotnost aneb Jak je na tom výuka dějepisu na středních školách?

Nedávno prolétl médii výsledek ankety pořádané agenturou NMS Market Research, v rámci které byli náhodní kolemjdoucí zpovídáni ze základních „osmičkových“ dat, týkajících se primárně českých dějin. Šlo o léta 1918, 1938, 1948 a 1968 (roky jako 1278, 1348, 1378, 1618, 1648 a 1848 se realizátoři ankety rozhodli raději neriskovat) a výsledky byly tristní – přibližně pětina Čechů mezi 18 a 65 lety nevěděla, kdy vzniklo Československo, čtvrtina nedokázala popsat, co se stalo roku 1968. O letech 1938 a 1948 nemluvě. Pouze pět respondentů dokázalo správně vysvětlit všechny roky. Výzkum mimo jiné zaznamenal, že čím jsou lidé mladší, tím mají menší znalosti o důležitých výročích.

V diskuzích pod příspěvky, komentujícími na Facebooku tuto anketu, jsem zaznamenala hromadné stížnosti na úroveň výuky dějepisu na středních školách. Ačkoli na jednu stranu nekvituji s nadšením, že prakticky kdokoli se cítí být oprávněn poučovat vysokoškolsky vzdělané pedagogy o tom, jak vykonávat jejich práci (kvalita výuky pedagogických oborů na vysokých školách je téma pro jinou diskuzi), musím uznat, že o dobré úrovni výuky dějepisu na středních školách pochybuji sama už dlouho. Konkrétně od doby, kdy nám vyučující vysvětloval trojpolní systém slovy „To máte pole jako kráva…“. Rovněž na historii, kterou jsem studovala na MU v Brně, jsme se tohoto tématu (nyní mám na mysli didaktiku dějepisu, ačkoli trojpolní systém se určitě ve výuce také mihl 🙂 ) dotkli. Vraťme se však k laické evaluaci výuky dějepisu, kterou jsem zmínila výše. Nejčastěji v dotyčné diskuzi padaly návrhy typu „Já bych vůbec neučil žádná data, stejně si to nikdo nepamatuje.“ nebo „Já bych vůbec neučil pravěk/starověk/středověk, je to na nic.“, popřípadě velmi radikální „Já bych dějepis vůbec neučil.“. Až na poslední návrh, který považuji za velmi zcestný, stojí ostatní za úvahu o tom, proč se dějepis vlastně vyučuje tak, jak se vyučuje.

Nejprve mi dovolte se krátce zmínit o tom, z čeho vlastně výuka dějepisu vychází. Zjednodušeně řečeno – jednotlivé školy si sestavují školní vzdělávací programy, které musí být v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem pro konkrétní typ školy. Z toho vyplývá, že podoby jednotlivých školních vzdělávacích programů se často velmi odlišují. Několik takových programů jsem si pročetla a zjistila jsem, že například výuka dějepisu na vyšších gymnáziích často probíhá ve dvou formách – buď ve všech čtyřech ročnících, kde je dotována po dvou hodinách týdně, nebo v prvních třech ročnících, kde je dotována po dvou hodinách týdně v prvním a druhém ročníku a třemi hodinami týdně ve třetím ročníku. Pro žáky, kteří se chtějí věnovat studiu historie na vysoké škole (popřípadě prostě pro zájemce o dějepis) je pak ve čtvrtém ročníku určen navazující seminář z dějepisu. Ačkoli rozložení jednotlivých tematických celků do ročníků se může ve školách mírně lišit, obecně jsou dějiny od roku 1918 vyučovány v rámci 4. ročníku, v lepším případě v závěru 3. a ve 4. ročníku. Pro zajímavost jsem našla jeden vzdělávací plán pro dějepis na úrovni nižšího gymnázia, který byl opatřen hodinovými dotacemi.

Po rozkliknutí obrázku níže můžete vidět moje zpracování tohoto školního vzdělávacího programu ve formě tabulky. (Předem upozorňuji, že jde o rozbor jednoho konkrétního školního vzdělávacího programu, nechci výsledky zobecňovat, ale chci upozornit na velmi rozšířený problém, který tento příklad ilustruje.) Pokud na obrázek kliknete pravým tlačítkem myši, zvolíte „otevřít v novém okně“ a následně jej zvětšíte, otevře se vám čtenářsky přívětivější verze v původní velikosti.

 

Tematický blok, zahrnující období od roku 1948 do současnosti, tvoří v případě tohoto konkrétního školního vzdělávacího programu pouze 4,6 % všech hodin dějepisu, což je méně než je věnováno starověkému Římu. Stejný časový úsek je věnován pravěku. Opravdu je tak důležité umět vyjmenovat všechny předky člověka včetně jejich časového zařazení, ačkoli se tyto poznatky neustále dynamicky vyvíjejí a informace v učebnicích jsou tedy již prakticky zastaralé? Nehledě na to, že praxe ve školách je často ještě horší. Na středních odborných školách, kde je dějepis pouze na okraji zájmu pedagogů i žáků, se často v hodinách dějepisu učitelé nedostanou ani přes druhou světovou válku. Jinde je zase přehnaná pozornost věnována záležitostem, jako je například stýkání a potýkání středověkého polského a litevského státního útvaru, aby se pak učivo posledních hodin před koncem 4. ročníku (což jsou právě nejnovější dějiny) dohánělo na poslední chvíli. Již tradičním problémem, ze kterého stoupá vysokoškolským učitelům v době zkouškového tlak, jsou zavádějící informace, jako například že Karel VI. vydal pragmatickou sankci proto, aby mohla jeho dcera Marie Terezie nastoupit na trůn (ta v tu dobu však ještě nebyla na světě).

Není se tedy co divit, že současní studenti v historii poněkud tápou. Nemyslím si, že například úplné vymazání dat z výuky dějepisu je cestou, na druhou stranu považuji za vhodné zestručnění některých témat za účelem rozšíření výuky moderních dějin (a dějin 21. století obzvláště). Je sice pěkné, když dokáže žák vyjmenovat všechny bitvy peloponéské války, na druhou stranu pokud je to vykompenzováno neznalostí událostí roku 1968, jde o úspěch dosti sporný.

V tomto kontextu bych ráda upozornila na knihu Tyranie s podtitulem 20 lekcí z 20. století, ve které známý historik a spisovatel Timothy Snyder radí čtenářům, jak se vypořádat s novodobými tyraniemi (v této souvislosti mluví o Trumpovi a Putinovi). Kniha je svým jazykem i délkou přístupná běžnému středoškolákovi, což jí dává potenciál stát se didaktickou pomůckou pro výuku dějepisu. 

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *