Zrůda (Nacuo Kirino)

Bizarní. Tak by možná leckterý Evropan popsal poměry, jaké panují na japonských dívčích školách. I přes povinné uniformy dokáže jediná návrhářská značka na podkolenkách rozhodnout o tom, jestli bude dívka přijata do kolektivu či nikoli. O všem rozhoduje původ, postavení rodičů a majetek. Kdo se snaží této „tradici“ vzepřít, je odsunut kamsi na okraj. Tato společnost vyplodila tři svým způsobem zrůdné ženy, které mají mnoho společného, ač si to odmítají přiznat.

Ústředními postavami knihy jsou tři dívky – Juriko a Kazue, které byly krátce po sobě zavražděny, a Juričina starší sestra (jméno není v knize zmíněno), vzpomínající na své, sestřino i Kazuino dětství. Její život kompletně mění zášť k sestře, která je nadpozemsky krásná, až je to zrůdné. Snaží se své sestře vyhýbat, dokonce se odstěhuje k dědečkovi a je přijata na prestižní školu Q, ale není jí to nic platné. Po matčině smrti se Juriko vrací do Japonska a díky své kráse je přijata na stejnou školu, jako její starší sestra. Na rozdíl od ní se také ihned stává součástí „vyšší kasty“, kam spadají jen ty nejbohatší a nejkrásnější dívky. Inteligence nebo talent nerozhoduje. V té době začne být Juriko prostitutkou. Její sestra to vidí jako osud, ostatně k čemu jinému by se krásná ale tupá Juriko hodila. Po přečtení Juričiných deníků však čtenář shledá, že důvod je úplně jiný.

Kazue Sató je anorektická spolužačka Juričiny sestry, která se chce mermomocí dostat do okruhu „lepších“ spolužaček. Od rána do večera se učí, doma našívá na podkolenky loga známých návrhářů, snaží se být ve všem nejlepší. Veškerá snaha jí však přináší jen pohrdání. Přesto se dostane na vysokou školu ekonomickou a získá práci v úspěšné firmě. Ani to jí však není dost. Po vzoru Juriko se z ní stává prostitutka. Ani její důvody k vykonávání tohoto nejstaršího povolání však nejsou jednoduché (v rámci psychologizování bychom mohli její chování nazvat jako závislou poruchu chování).

Kazue i Juričina sestra na Juriko shlížejí jako na hloupou zrůdu, ze začátku jsem na ni jakožto čtenářka shlížela podobně. Jak jsem se však prokousávala deníky a vzpomínkami dívek, které byly absolutně rozdílné, přišlo mi, že zrůdami jsou právě Kazue a Juričina sestra. Činy obou dívek prostupuje všudypřítomná aura zla, ze které běhá mráz po zádech. Obě si o sobě myslí, že jsou lepší než ostatní právě proto, jaké jsou, své činy sobecky obhajují a ostatními jen pohrdají. Společně s postupem děje se měnil můj názor na hlavní postavy, až jsem začala být pocitově znechucená tím, jak se chovaly a jak smýšlely.

Kniha je prezentována jako skandální detektivní román, který byl v Americe podroben cenzuře. Právě tato slova, zdůrazněná na obalu knihy, mne tolik lákala, po přečtení knihy jsem však zjistila, že ani jedno není pravda. Detektivních prvků je v knize doopravdy pomálu, zařadila bych ji spíše do kategorie „společenský“ nebo „psychologický román“. K cenzuře jsem toho také mnoho nenašla, skandálnější než popisy dívčiných zážitků z milostného života mi přišly samotné myšlenkové pochody hlavních postav ovlivněné poměry v současném Japonsku.

I přesto, že kniha zdaleka nenaplnila má očekávání založená na reklamě, nemohu říci, že by mne nezasáhla. Atmosféra příběhu byla až dekadentní, z každého řádku jsem cítila bezmoc, zoufalost, zlost a pocit nenaplnění. Přespříliš napětí jsem si tedy neužila, ale díky skvělému zpracování mohu Zrůdu jen doporučit.