Knižní tip: Zrod střední a Východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem (František Dvorník)

Dnešním knižním tipem je kniha Zrod střední a Východní Evropy s podtitulem Mezi Byzancí a Římem, která vyšla poprvé roku 1949 v Londýně pod názvem The Making of Central and Eastern Europe v nakladatelství The Polish Research Centre. Jejím autorem je český medievalista a byzantolog František Dvorník (1893-1975). Dvorník se stal díky důvěrné znalosti byzantských dějin, jejich kultury, náboženského a církevního života naším nejvýznamnějším byzantologem a světovou autoritou. Jeho odborné kompetence se odrážejí především v pracích o slovanských apoštolech Cyrilu a Metodějovi a o vztazích mezi Byzancí a Slovany. Těmto tématům se věnuje například Dvorníkova práce Les légendes de Constantin et de Méthode vues de Byzance (1933) a v češtině vyšlé Byzantské misie u Slovanů (1970). Dvorníkův výzkum objasnil vztah Cyrila a Metoděje k Římu a k cařihradskému patriarchovi Fotiovi a přispěl tak k rehabilitaci Fotiovy církevně-náboženské politiky (monografie The Photian Schism, česky vydaná roku 2008 pod názvem Fotiovo schizma). Většina Dvorníkových děl vyšla v cizím jazyce, česky psal kvůli dlouholetému pobytu v cizině málo. [1]

Knihu Zrod střední a východní Evropy Dvorník mínil jako v jistém smyslu pokračování své studie Les Slaves, Byzance et Rome au IXe siѐcle, vydané roku 1926 v Paříži [2] a věnující se zásadnímu významu 9. století v dějinách Slovanů, východořímské říše a papežství. V této studii postihl vzájemný vztah existující mezi výboji franské říše směrem na východ, snahou Říma znovu vymanit Illyrikum z jurisdikce byzantského patriarchátu, oživením byzantské kultury, následným šířením náboženského a politického vlivu na Balkáně a vstupem nových slovanských křesťanských říší na evropskou scénu. [3] Zrod střední a východní Evropy se chronologicky vymezuje obdobím desátého a jedenáctého století, teritoriálně pak územím mezi uralským pohořím, Jaderským mořem a řekou Rýn, jež zahrnovalo Německo, Čechy, Polsko, Maďarsko a Rusko. Dvorník se věnuje jak vývoji jednotlivých národních státních útvarů, tvarujících se skrze okolní kulturní a politické vlivy, tak myšlence vytvoření velkého politického útvaru na území střední Evropy v sousedství Německa, toužícího po vytvoření jednotné a nadřazené římské říše. Neopomíná ani Byzantský příspěvek (nejen) ke kultuře Slovanů ve střední a východní Evropě.

Práce je rozdělena do šesti kapitol. V první kapitole „Úsvit slovanské historie a vzestup Německa“ se Dvorník věnuje původu a expanzi Slovanů, jejich politickému nástupu a stykům s Byzancí a Německem. Popisuje tu vzestup a pád Velké Moravy, přičemž klade důraz na činnost a dílo soluňských bratrů Cyrila a Metoděje, kteří přišli na Velkou Moravu a založili zde slovanskou církev s římským ritem ve slovanském jazyce. Stalo se tak poté, co kníže Rastislav vycítil nebezpečí ze strany krále Ludvíka Němce, paktujícího se s Bulhary, a vyslal roku 862 posly k byzantskému císaři Michaelovi III. S ním posléze uzavřel vojenský a kulturní pakt. Dvorník vyzdvihuje politickou moc Velké Moravy a její potenciál, který by jí umožňoval stát se kulturním a mocenským centrem střední Evropy, pokud by nedošlo k jejímu zničení Maďary, s nimiž se spojil východofranský Arnulf. Moravská církev pád Moravy přežila a dále ovlivňovala život v Čechách, slovanská liturgie byla z Čech vytlačena až po dvou staletích.

Dále se autor v první kapitole knihy věnuje vztahům Německa, jehož základy položil původem saský panovník Jindřich Ptáčník, a přemyslovských Čech za vlády Václava a jeho bratra Boleslava. Jindřichův předchůdce Konrád si byl vědom slabosti svého vévodství, a proto určil svým nástupcem tohoto saského vévodu a nikoli svého bratra Egerharda, plnoprávného následníka. S touto volbou nesouhlasili Švábové a Bavoři, kteří zvolili vlastního vévodu Arnulfa králem říše Regnum Teutonicorum. Jindřich roku 921 neúspěšně obléhal Řezno, ale nakonec musel Arnulfovi, jenž se vzdal královského titulu, přiznat plnou moc nad bavorskou církví a právo razit peníze. Na otázku, proč se do českých záležitostí vměšoval bavorský vévoda (asi roku 922 se Arnulf vypravil do Čech) a ne římský vladař, Dvorník odpovídá, že důvodem bylo pravděpodobně to, že Arnulf stále pohlížel na Čechy jako na sféru svého vlivu. Právě k Bavorsku byl nakloněn Václav, když začal panovat, postupem času ale došel k tomu, že pro Čechy je lepší být pod nadvládou krále a vyměnil proto v tomto smyslu Bavorsko za Sasko.

Po Jindřichovi I. nastoupil na trůn Ota I., který se nechal pomazat a korunovat mohučským arcibiskupem nad hrobkou Karla Velikého, aby ospravedlnil svou královskou autoritu. Jeho vládu hlouběji rozebírá druhá kapitola „Císař Ota I., Polsko, Čechy a Rusko“. Dvorník líčí, jak Ota I. využil příležitosti, když jej papež Jan XII. požádal o pomoc proti Berengarovi z Ivrey a jeho synu Adalbertovi. Ten znovu získal moc nad Lombardií a pokoušel se dostat do Spoleta přes svatopetrské dědictví. Ota I. nechal vstoupit své jednotky do Itálie a 2. února 962 byl korunován císařem. V tak zvaném Privilegium Ottonianum stvrdil dar věnovaný papeži Pipinem (svatopetrské patrimonium). Papež přijal od Oty své území jako léno, čímž se Ota stal oficiálním ochráncem církve a papeže. Zamýšlel ve své říši obnovit karolinskou teokracii. (Aby Dvorník objasnil tuto skutečnost ještě názorněji, věnuje podstatnou část výkladu náboženské politice Karla Velikého.) Otově úsilí napomohl germánský systém osobního vlastnictví, který v říši stále přetrvával. Autor vysvětluje, že zatímco dle římské praxe byli církevní představitelé oprávněnými vlastníky všech bohoslužebných míst, dle germánského práva patřila stavba vztyčená na půdě Germána jemu. Tento postup umožnil vznik tak zvaných vlastnických kostelů (Eigenkirchen). Ota I. vyňal tyto kostely a opatství z jurisdikce vévodů (čímž oslabil jejich moc) a převedl je pod zvláštní advokáty, již vystupovali jako jeho zástupci. Církev využíval i jako prostředek k rozšiřování své moci cestou christianizace. Jako správce dobytých slovanských území určil markraběte Gera, který mezi Slovany šířil hrůzu. Při postupu k Odře narazil Gero na polského knížete Měška z dynastie Piastovců, dobývajícího území na pobřeží Baltu. Tím se Měšek stal překážkou pro německé tažení. Měškovým plánem bylo sjednocení nezávislých polských kmenů, čemuž podřizoval svou politiku. Dvorník se obšírně zaobírá otázkou, proč platil Měšek tribut císaři. Odmítá tvrzení, že by mělo jít o známku podřízenosti polského knížete císaři, naopak dochází k závěru, že šlo o promyšlený politický tah. Měškovo podřízení císaři by předpokládalo drtivou porážku knížete, o čemž se spolehlivý kronikář Widukind nezmiňuje. Dvorník předpokládá, že Měšek se pustil s Gerem do jednání, jež mělo za cíl najít společnou cestu proti Veletům. Měšek se nabídl, že dobude území jejich sousedů na pravém břehu dolního toku Odry a tím je udrží v šachu. Aby se zabezpečil proti německému útoku v době, kdy bude zaneprázdněn, uvolil se platit tribut za zemi, kterou chtěl dobýt (šlo o západní Pomořansko). Obavy z německé expanze způsobily, že se Měšek obrátil na křesťanství skrze kněží, o něž požádal Čechy. Polské spojenectví s Čechy bylo podle Dvorníka významnou překážkou císařovy expanze na východ. Plánům Oty I. příliš nepomohlo ani to, když se Měšek založením polské diecéze v Poznani vymanil z jurisdikce Magdeburku.

Podstatnou otázkou, jíž se práce zaobírá, je založení pražského biskupství. Dvorník ukazuje, že pražská diecéze, založená Otou I. ne dříve než roku 973 (první pražský biskup, Sas Dětmar, byl vysvěcen mohučským arcibiskupem Willigisem roku 976), nezahrnovala celý přemyslovský stát, jelikož v listině z 28. dubna 976 z Willigisovy kanceláře je kromě pražského biskupa zmiňován i „episcopus Moravorum“. Moravské biskupství bylo ustaveno jako protiváha pražského biskupství, aby se druhé jmenované nestalo politickou hrozbou. Na pozadí založení pražského biskupství se odehrával politický boj mezi Saskem a Bavorskem o vliv v Německu. Toto soupeření museli bedlivě sledovat Češi a Poláci. Boleslav II. i Měšek I. podpořili revoltu bavorského vévody Jindřicha II. Vzpoura byla potlačena a následovaly dvě Otovy výpravy do Čech. Ačkoli nebyly úspěšné, Boleslav II. nabídl Otovi mír a zavázal se uznat jej legitimním císařem. České a polské spojenectví se rozpadlo po smrti Doubravky (dcera Boleslava I.) roku 977. Roku 983 zemřel i Ota II. a porobené slovanské kmeny od ústí Labe a dánských hranic až k Odře se vzbouřily. Nový panovník, Ota III., byl roku 996 nucen akceptovat svobodu slovanských rebelů pod německou nadvládou. Již předtím, roku 985, skončila dobytím Pomořanska polská expanze v severozápadním směru, protože další rozšiřování území by znamenalo zasahování do německé sféry zájmů. Tím se Polsku otevřela možnost expanze na jihovýchod, kde se nacházel ruský stát, založený kyjevskými a novgorodskými Varjagy. Dvorník se věnuje nejen otázce původu Varjagů a vzniku Ruska, ale i vztahům Německa a Byzance s ruským státem. Předkládá tvrzení, že skandinávská šlechtična Olga, sídlící se svým synem Svjatoslavem střídavě v Kyjevě a v Novgorodu, se snažila navázat spolupráci s Německem. Roku 959 měla vyslat poselstvo k Otovi I., který na její žádost vyslal do Kyjeva Libutia z Mohuče. Ten bohužel zemřel krátce po svém vysvěcení na biskupa. Jeho náhradník, Adalbert, se vydal na cestu až roku 961, krátce poté však byla kněžna nucena předat vládu svému synovi, jenž měl bohužel na mysli pouze válčení a překazil matčiny snahy o spolupráci s Německem.

V části „Zápas mezi třemi dynestiemi: Piastovci, Přemyslovci a Slavníkovci“ autor odhaluje důležitost role, kterou měl svatý Vojtěch na politiku své doby. Představuje jej jako muže, plně si uvědomujícího faktory, ovlivňující vztahy mezi rodem Slavníkovců a Přemyslovců. Slavníkovcům Dvorník připisuje větší význam, než bývalo mezi historiky obvyklé. Volbu Slavníkovce Vojtěcha pražským biskupem vysvětluje tak, že Přemyslovci se chtěli zbavit moravské diecéze a dostat celé své území pod pražské biskupství, k čemuž potřebovali podporu Slavníkovců (to podle něj dokazuje pevnou pozici slavníkovského rodu). Vojtěchova volba 19. února 982 byla ústupkem, který jim měl k sjednocení území, dosud se dělícího mezi moravskou diecézi a pražské biskupství, dopomoci. (Vojtěchovi se podařilo zrušit moravskou diecézi roku 985). Podrobně se Dvorník zabývá problematikou Vojtěchovy rezignace na post biskupa a jeho opuštěním Prahy spolu s nevlastním bratrem Radimem roku 990, což bylo v rozporu s jeho povinnostmi. Důvodem pro tento krok měl být fakt, že česká aristokracie neustále mařila Vojtěchovy pokusy vymýtit některé zlořády mezi kněžími a laiky. Dvorník však dokládá, že situace v Čechách nebyla tak špatná, aby biskupa vyhnala (odpor šlechty i laiků byl ve Vojtěchově době obvyklou záležitostí a historické prameny navíc svědčí o vysoké úrovni tehdejší kultury). Vojtěch žádal Kristiána, bratra vládnoucího knížete, aby převzal jeho stolec, jelikož by na rozdíl od něj měl podporu panovníka. Dvorník si pokládá otázku, proč Vojtěch panovníkovu podporu neměl, částečné vysvětlení nachází v tom, že Vojtěch brojil proti obchodu s otroky, respektive si stěžoval na to, že neměl prostředky na jejich výkup. Otroci byli pravděpodobně Poláci, zajatí při neúspěšném tažení Boleslava II. z let 987 nebo 988. Autor poznamenává, že dosud nebylo nalezeno uspokojivé vysvětlení konfliktu mezi Boleslavem II. a polským Měškem. Zároveň předkládá možnost, že důvodem konfliktu bylo ovládnutí území, jež patřilo k Bílému Chorvatsku. Polsku nakloněni byli Slavníkovci, čehož se Boleslav II. obával, jelikož si nepřál vznik polsko-českého státu bez Přemyslovců. Řešení viděl v usmíření se se Slavníkovci, žádal proto Vojtěchův návrat na biskupský stolec. Postoj aristokracie k Vojtěchovi se však nezměnil a navíc celou situaci zkomplikoval závažný incident, na jehož počátku byla nevěra manželky jednoho z členů Vršovců (přívrženci Přemyslovců). Žena měla být usmrcena, Vojtěch ji však ukryl v kostele benediktinek, odhodlán chránit posvátné právo azylu. Lůza vedená Vršovci si vynutila přístup až k jeho domu a hrozila mu, že se pomstí jeho rodině. Cizoložnice byla usmrcena přímo na schodech kostela. Vojtěch v reakci exkomunikoval vůdce násilnosti a opustil pražský stolec. Obavy Boleslava II. z polské expanze a neustálé obviňování Slavníkovců Vršovci z nejrůznějších nepříjemností vyústily v akt, kdy Boleslavovy ozbrojené síly dne 28. září 995 povraždili Slavníkovce v Libici. Vyvázli jen Soběslav, Vojtěch a Radim, kteří nebyli události přítomni. Biskup Vojtěch zemřel 23. dubna 997 při misii k Prusům.

Kapitola čtvrtá, „Otova renovatio imperii, Polsko, Čechy, Uhry a Rusko“, analyzuje kromě otázky původu křesťanství v Kyjevě, v Uhrách a údajného českého původu prvního uherského arcibiskupa především politické ideály Oty III. a jeho učitele papeže Silvestra II. Císař Ota III. byl díky své původem byzantské matce Theofano klasicky vzdělaný. Po její smrti měl na Otu rozhodující vliv Gerbert z Aurillacu, pozdější papež Silvestr II., vzdělaný v Katalánsku, kde se mísily antické tradice s arabskou kulturou. Ota zavedl v administrativě své země staré římské a byzantské tituly a funkce, mající ukázat návaznost na římskou říši. Nehodlal připustit nadřazenost duchovní moci nad mocí světskou a císařskými právy, upřednostňoval spolupráci obou mocí, v čemž mu byl oporou Silvestr II. (zvolil si jméno po Silvestru I., který kooperoval s Konstantinem Velikým). Dvorník se blíže zajímá o přístup císaře k Polsku, které se stalo součástí Otova plánu, aniž by byl polský kníže postaven do závislého vztahu vzhledem k říši (Boleslav Chrabrý dostal titul patricius a přítel říše a všechny pravomoci nad polskou církví). Způsob, jakým císař a papež pojímali renovatio imperii, byl příznivý pro zajištění nezávislosti vznikajících států. Pro Německo to byla podle Dvorníka jediná možná cesta, jak si zajistit nadvládu ve střední a východní Evropě a přitom nebránit rozvoji mladých národů. Obětování misionářské role německé církve nemělo být tak těžké, jak je hodnotili historici mezi Dvorníkovými současníky, jelikož v době panování Oty III. již byla tato role v troskách. Dále Dvorník oponuje rozšířenému názoru a tvrdí, že není pravda, že by Otovi současníci pohlíželi na jeho akce jako na překážku německých zájmů. Otova smrt bohužel plány na renovatio imperii přerušila a Německu zbyl jen Drang nach Osten, touha po východu.

Předposlední část „Polsko-český či česko-polský stát“ se zabývá politikou Jindřicha II., jeho rozchodem s ideály Oty III. a obratem německé politiky směrem k slovanskému východu. Dvorník se pouští do srovnání Oty III. a jeho nástupce Jindřicha II., přičemž dochází k závěru, že druhý jmenovaný je mezi historiky vystaven neopodstatněné adoraci. Věnuje se i změně vztahu mezi říší a Polskem. Zatímco za vlády Oty III. byl polský kníže Boleslav Chrabrý nakloněn k římské říši a podporoval Otovu imperiální koncepci, po nástupu Jindřicha II., který se od otonské politiky odklonil (Dvorník vysvětluje, že nový císař nebyl zásadně proti Otovým idejím, ale že myšlenku římské říše pojímal jinak, realističtěji), následovaly konflikty mezi císařem a polským knížetem. Ten se, stejně jako Měšek I., pokusil o ustavení slovanského centra podél východních hranic Německa. Pro vznik takového útvaru v tomto prostoru bylo zásadní spojení Čech a Polska, jež však nebylo úspěšné a jediným rozhodujícím faktorem ve střední Evropě tak zůstala německá říše.

Závěrečná kapitola „Kyjevská Rus a střední Evropa“ se zabývá především kulturou Kyjevské Rusi a tím, jak byla ovlivňována stran Byzance a střední Evropy. Dvorník dokazuje, že kontakty mezi Čechami, jež byly přirozenou bránou spojující Německo a další země s Kyjevem, a Kyjevskou Rusí byly v 11. století časté. Četnost těchto kontaktů mezi Čechami a Rusí (a rovněž mezi Čechami a Chorvatskem) dokazuje prostřednictvím analýzy dobových pramenů. Shrnuje, že v 11. století stála Evropa na prahu velkých možností, jelikož šlo o jediné období v evropské historii, kdy si Rusko bylo plně vědomo sounáležitosti s Evropou. Rusko mohlo Evropu obohatit byzantskou kulturou, pokud by se dva slovanské národy, Češi a Poláci, chopili role zprostředkovatelů. K vytvoření nezávislého státu ve střední Evropě však nedošlo. Tento neúspěch ovlivnil události v Rusku, jež se postupem času začalo přiklánět k východu.

Hodnota Dvorníkova díla tkví především v překonání úzkého pohledu na dějiny střední Evropy, který nám nabízejí národně pojímané dějiny. Autor se ve svém výkladu snažil vyhnout líčení dějin z národního pohledu a zapojoval jednotlivé kultury (římskou, germánskou, slovanskou a byzantskou) do jednoho celku, ve kterém se tyto složky mísí a navzájem ovlivňují. Zdůraznil také důležitost církevního vlivu, sleduje konverzi národů střední a východní Evropy a jejich příklon k Římu či Konstantinopoli. Ačkoli od prvního vydání knihy uplynulo téměř sedmdesát let a výzkum se již v mnohém posunul, svůj význam dílo neztratilo a stále může být cennou živnou půdou pro úvahy o současném stavu Evropy.

 

[1] František Kutnar – Jaroslav Marek, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století, Praha 1997, s. 773.
[2] František Dvorník, Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem, Praha 2008, s. 13.
[3] Ludvík Němec, František Dvorník – mistr historické syntézy, Olomouc 2013, s. 165.

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *