Recenze: Střet králů (George R. R. Martin)

Píseň ledu a ohně zazněla perem George R. R. Martina již podruhé, v češtině si knihu s názvem Střet králů můžeme přečíst díky nakladatelství Talpress, které ji poprvé vydalo v roce 2001 (v podobě dvou svázaných částí v roce 2011), popřípadě nakladatelství Argo, které vydalo revidovaný překlad titulu roku 2017. Velkého úspěchu se tato knižní série dočkala díky seriálu HBO, který v ději „předběhl“ knihy (zatímco konec seriálové Hry o trůny je nám již znám, na konec Písně ledu a ohně si budeme muset ještě nějaký ten rok počkat).

Revidované vydání od nakladatelství Argo

Střet králů (v originále A Clash of Kings) je pokračováním Hry o trůny. Kniha je součástí fantasy ságy Píseň ohně a ledu. Upozorňuji, že pokud jste nečetli Hru o trůny a nechcete se připravit o zážitek z napínavé četby, tuto recenzi ve svém vlastním zájmu nečtěte :-).

Král Robert Baratheon a jeho pobočník lord Eddard Stark jsou mrtvi, v Západozemí začíná pod dozorem rudé komety boj o velmi nepohodlný a vrtkavý Železný trůn. Ten v současné době opanuje tak trochu šílený Joffrey, na veřejnosti syn bývalého krále, v soukromí plod incestu královny regentky a jejího bratra. V zemi se vyrojí hned čtyři další samozvaní králové, kteří vesměs bojují buďto o Železný trůn, nebo o nezávislost svých království. Jde o bratry bývalého krále, Stannise a Renlyho, o Robba Starka, syna mrtvého pobočníka, a o Balona Greyjoye, vládce Železných ostrovů. Zatímco králové bojují, za mořem se pokouší zapojit do mocenské hry exilová královna Daenerys a její tři draci. Kdo z nich dosáhne svého cíle a čí kosti se rozpadnou v prach na bitevním poli?

Stranou všeho toho hašteření o to, kdo že má vlastně právo vládnout, stojí muži z Noční hlídky, snažící se zachránit království od nájezdů Divokých a od mnohem hrůznějších poněkud nemrtvých věcí. Zima se blíží a Divocí se sešikovali pod velením Manceho Nájezdníka, aby vytáhli na jih. Průzkumníci, mezi kterými se ocitne i Jon Sníh, se vydají za Zeď zjistit něco bližšího o hrozícím nebezpečí. Mají vůbec naději na přežití, když se již tolik průzkumníků beze stopy ztratilo neznámo kam?

Stejně jako předchozí díl je i Střet králů rozdělen do jednotlivých kapitol podle postav, z jejichž pohledu se děj (vyprávěný v er-formě) zrovna odehrává. Příběh můžeme sledovat očima těchto hlavních hrdinů:

  • Catelyn Stark z rodu Tullyů, vdova po Eddardu Starkovi,
  • Davos Mořský, rádce krále Stannise,
  • Theon Greyjoy, dědic Balona Greyjoye, deset let vychovávaný na Zimohradu,
  • Arya Stark, dcera Catelyn Stark a Eddarda Starka,
  • Tyrion Lannister, bratr královny regentky,
  • Bran Stark, syn Catelyn Stark a Eddarda Starka,
  • Daenerys Targaryen, matka draků,
  • Sansa Stark, dcera Catelyn Stark a Eddarda Starka,
  • Jon Sníh, nemanželský syn Eddarda Starka.

Pokud jste četli Hru o trůny, mohli jste si všimnout, že díky Joffreymu a jeho nevyzpytatelnosti opustil fantasy svět ranou svého vlastního meče Eddard Stark, snad jedna z nejkladnějších postav ságy. Autor tím nám, čtenářům, dal jasně najevo, že o životy našich oblíbenců se budeme muset strachovat. Ani ve Střetu králů nebudeme o úmrtí kladných hrdinů ochuzeni. Bohužel, jak se zatím zdá, své „záporáky“ má autor velice rád a jen tak se jich vzdát nehodlá, což na druhou stranu kladně přispívá k napínavosti knihy. Snad jsem nebyla jediná, která se při čtení přímo třásla na to, až ten krajně nesympatický Joffrey umře.

V poměru ke Hře o trůny se ve Střetu králů nachází o něco více magie. Čarodějky vyhrávají chtivým králům bitvy pomocí svých temných kouzel, draci po dlouhých letech srší oheň, objevují se měniči a mnoho dalšího. I když je děj stále spíše tím „politickým“ bojem králů, než aby na sebe dva čarodějové metali energetické koule, magie knihu zajímavě okořenila.

Střet králů a vůbec celá sága Píseň ledu a ohně není nic pro čtenáře se slabým žaludkem. Líčení bitev, poprav, rvaček a tak nějak všeho vůbec je velice naturalistické. Autor si evidentně velice libuje v usekaných končetinách, vyhřezlých střevech a v lidských neřestech, což dává s postupem příběhu čím dál více najevo. Abych pravdu řekla, jsem za to ráda. Ve vesmíru všech těch fantasy knih je Martinova sága něco jako černá díra, která všechno ostatní hravě pohltí.

George R. R. Martin umí vytvořit úžasný, složitý a nepředvídatelný svět, do kterého se čtenář ponoří a již nevypluje. Při četbě jsem si nemohla být ničím stoprocentně jistá. Postava, kterou jsem považovala za mrtvou, se o dvacet stran dále naprosto nečekaně vynořila živá a zdravá. Při počtu charakterů, které autor vytvořil, se divím, že se mu daří se do toho všeho nějak nezamotat.

Právě to mi občas činilo potíže, zorientovat se ve všech těch postavách. Již mnohokrát jsem byla donucena pohledat na internetu nebo se podívat do rodokmenů v zadní části knihy, abych vůbec byla v obraze, kdo která osoba je a co je jejím posláním. Kvůli tomuto drobnému problému, způsobeného spíše hltavým čtením na mé straně, jsem však knihu neodložila.

Ukázka z revidovaného vydání od nakladatelství Argo:

stret-kralu

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *