Recenze: Forrest Gump (Winston Groom)

Jedno vám teda povim: bejt idijot není žádnej med. Lidi se vám akorát smějou a nemaj s váma trpělivost a chovaj se hnusně.“ Tato věta, kterou společenský román Forrest Gump Winstona Grooma začíná, jako by jej zároveň celý charakterizovala. Příběh mentálně slabšího Forresta Gumpa vykreslující obraz Ameriky druhé poloviny 20. století není jen sbírkou neuvěřitelných a vtipných příběhů více než obyčejného člověka, ale zároveň i kritikou na americkou společnost, kterou Forrest popisuje s charakteristickým nadhledem prosťáčka, který je uvnitř velice citlivým jedincem.

Winston Groom se narodil roku 1917 v Alabamě. Měl se stát právníkem, ale když dostal nabídku na místo editora v literárním časopise, opustil studia práv a začal se věnovat spisovatelské dráze. V letech 1966 až 1967 byl odvelen do Vietnamu, poté pracoval jako redaktor v deníku Washington Star. Práce se mu však zdála málo tvůrčí a tak se začal naplno věnovat své tvorbě. Forrest vznikl na základě příběhů, které Winstonovi vyprávěl jeho otec před spaním. Byly o muži, který byl pokládán za idiota, nevěděl nic o zlém světě, ale zato věděl, jak být správným člověkem.

Osudy Forresta Gumpa zná snad každý ze stejnojmenného filmu, díky kterému si Tom Hanks za ztvárnění hlavní postavy vysloužil Oskara. Také já jsem nejprve viděla tento film a až poté mne napadlo, že bych si mohla přečíst i knihu. Překvapivě jsem zjistila, že kniha je nejen vtipnější a kritičtější, ale hlavně úplně jiná než film. V knižní předloze je mnoho věcí, které by se do filmu již nevešly nebo nehodily, a naopak ve filmu je mnoho scén, které kniha vůbec nepopisuje. V knize se například nedočteme to, jak se Forrest stal nejslavnějším běžcem, nebo jak Jenny zemřela na AIDS. Naopak si můžeme přečíst, jak se Forrest vypravil do vesmíru s posádkou, jejímž nejzkušenějším členem byla opice, jak se angažoval ve filmu, jak žil mezi kanibaly a jak se mu podařilo prosadit se ve hře v šachy.

Kniha je napsána velice zvláštním stylem. Překladatel Šimon Pellar hned v úvodu poukazuje na to, že nectil zásadu, podle které má být překlad co nejpřesnějším odrazem originálu, ale že autorovo klasické vyprávění v první osobě singuláru ozvláštnil použitím ortografických, lexikálních a stylistických prostředků, které z anglického textu nejsou patrné. Snažil se tak zpověď Forresta Gumpa napsat tak, aby to odpovídalo způsobu, kterým se hlavní postava knihy sama charakterizuje. To v praxi znamená, že kniha nerespektuje gramatiku a interpunkci, což může být pro některé čtenáře dosti odrazující. Avšak když čtenář tuto drobnou podivnůstku překousne a přizpůsobí se stylu, kterým je kniha napsaná, zjistí, že příběh tím dostává velice osobitý ráz, který dokáže zaujmout.

Dle některých recenzí je kniha přeplácaná vtipnými scénami a čtenář jí po nějaké době přestane věřit. Já osobně jsem nic takového při čtení nepostřehla, jelikož jsem se po pravdě na nedokonalosti a chyby příliš nesoustředila. Knihu jsem brala jako příběh, u kterého bych se měla primárně bavit (a že jsem se bavila velmi, někdy můj smích byl, řekla bych, až pobuřující), ať už je (ne)uvěřitelný jak chce. Myslím, že ona relativní přeplácanost rovněž dobře doplňuje myšlenku knihy, tedy to, že i idiot může dokázat mnohé a možná i více, než člověk obyčejný.

„Musím přiznat že mě teda dost zarazilo že nás jako pošlou kdovíkam do Vesmíru a nejzkušenější člen osádky bude vopice. Tohle by mě nikdy nenapadlo.“ (str. 129)

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *