Recenze: Pražský hřbitov (Umberto Eco)

Ve svém již šestém románu Pražský hřbitov, který vydalo nakladatelství Argo, Umberto Eco vytváří fascinující obraz druhé poloviny 19. století, doby technického pokroku, spikleneckých teorií a tajných spolků. Eco převypravuje historii tak zvaných Protokolů sionských mudrců, kompilátu pořízeného tajnou policií, ve kterém Židé zcela na rovinu hovoří o svých plánech na ovládnutí světa. Ve svém románu autor uvedl na scénu četné známé osobnosti této doby, jako byl například Garibaldi, Dumas, Boullan, Léo Taxil a podobně. Vlastně jediná postava příběhu, kterou si autor vymyslel, je paradoxně hlavní hrdina Simone Simonini, ostatní postavy (kromě malých výjimek), dokonce i Simoniniho antisemitisticky naladěný dědeček, jsou historicky podložené, ač mají někdy fiktivní jméno. Tyto postavy nejenže skutečně existovaly, ale i dělaly a řekly věci, které jsou jim v románě připisovány. V závěru svého díla Umberto Eco dodává, že ani Simonini vlastně není tak úplně vymyšlený, jelikož je jakousi koláží různých opravdu žijících osob.

Simone Simonini je nejen falzifikátorem notářských dokumentů a policejní agent, ale i zarytý antisemitista, kterého z něj udělal jeho stejně založený dědeček. Na počátku románu se s ním setkáváme na sklonku jeho života, a to ve skutečně zvláštní situaci. Simonini si za žádnou cenu nedokáže vzpomenout, co dělal nebo kdo byl před tím, než se dne 24. března 1897 probudil. Navíc má pocit, že s jeho osobou je něco v nepořádku. Jako by se osoba Simoninoho v jeho těle střídala s osobou jistého abbého Dalla Piccoli. Je tajemný abbé doopravdy druhá část jeho osobnosti, nebo jde o někoho jiného s nekalými úmysly? A proč si Simonini nemůže vzpomenout na svou minulost? Aby si na tyto otázky dokázal zodpovědět, začne si retrospektivně psát deník, který začíná v dobách jeho dětství. Simonini se postupně přes své dětství u dědečka, období práce u notáře Rebaudenga, pobytu na Sicílii s Garibaldem a další zážitky dostává až ke své současnosti, kdy odhalí nejen totožnost abbého Piccoli (která je snad každému čtenáři již od začátku jasná a vlastně na ní není nic moc extra tajemného), ale prakticky i celý svůj život.

Celým příběhem prostupují tak zvané Protokoly sionských mudrců, které Simonini nosil ve své mysli již od časů dětství. Postupně je vylepšoval a využíval je ke svému cíli – k poštvání lidu na židovský národ, který ze srdce nenávidí. Ze srdce Simonini nenávidí snad všechno a všechny, od Němců přes křesťany, jezuity a Židy až po Francouze a Italy. Sám říká „Nenávidím, tedy jsem.“

„Lidé se nikdy nedopouštějí zla tak dokonale a s takovým nadšením, jako když to dělají z náboženského přesvědčení.“ (str. 20)

Simonini v příběhu proplouvá dějinami 19. století a účastní se všech důležitých politických či společenských změn. Pro nepozorného čtenáře bude zřejmě poněkud obtížné vytvořit si časovou osu událostí, protože deníkové zápisky hlavní postavy jsou nejen retrospektivní, ale často se pohybují v čase dozadu i dopředu nebo jsou vůči sobě paralelní. Já osobně jsem měla problém s množstvím historických postav, z nichž některé jsem pro jejich regionální význam neznala. Často se mi stávalo, že jsem jméno, o kterém byla pouze zmínka, zapomněla, abych ho po pár stranách musela zpětně dohledávat, jelikož dotyčná osoba se stala pro děj nějak důležitou. Děje se přímo účastnil i autor, který v postavě Vypravěče mnohé události komentoval.

„Myšlenkami svět nezměníte. Osoby, co mají málo myšlenek, méně chybují. Dělají to, co všichni, a nikomu nepřekážejí. Nakonec jsou úspěšní, zbohatnou, dosáhnou dobrých postavení, jsou z nich poslanci, obdrží vyznamenání, stanou se z nich proslulí literáti, akademici, žurnalisté. Jsou to snad hlupáci, když se umí tak dobře zařídit? Hlupák jsem já, protože jsem chtěl bojovat s větrnými mlýny.“ (str. 176)

Autor ve své knize několikrát poukazuje na hloupost čtenářů, kteří se bez rozmyslu chápou neuvěřitelných informací z knih a mají je za pravdivé, jen aby přiživili svá tvrzení a své ideje. Takovým případem jsou právě Protokoly sionských mudrců – ač je v knize řečeno, že byly po mnoho let vydávány pod různými jmény a v různých dokonalých i méně dokonalých zněních, lidé jako by na to všechno zapomněli a slepě na nich vystavěli svou nenávist ke všemu židovskému.

„Z čehož plyne ponaučení, že chcete-li dělat revoluci, musíte mít dobrý vojenský výcvik; ovšem pokud ho máte, tak revoluci neděláte a stojíte na straně moci – a proto také nevidím důvod (myslím rozumný důvod), proč revoluci dělat.“ (str. 247)

Umberto Eco je známý tím, že ve svých knihách propojuje své faktické znalosti se spisovatelským uměním. Jeho romány obsahují citace z historických textů (v Pražském hřbitově například z tolik zmiňovaných Protokolů sionských mudrců, ze spisů Barruelových, Brafmannových, Osman Beyových či Taxikových), které autor umě vplétá do děje. Často mi při čtení blesklo hlavou, že toto už jsem někde četla nebo jsem slyšela to někoho parafrázovat. Tento postup mnoho čtenářů kritizuje, myslím však, že právě tím se Umberto Eco co nejvíce přibližuje době, kterou popisuje.

„Ve světě okultních věd jsou hranice mezi dobrem a zlem velice tenoučké, a co je dobro pro jednoho, je pro druhého zlo. I ve starých příbězích je občas rozdíl mezi vílou a čarodějnicí jen záležitostí věku a půvabu.“ (str. 313)

Nemohu říci, že bych knize dokonale porozuměla, nebo že bych si uvědomovala „co tím chtěl básník říct“. Často jsem musela prohledat internet a zjišťovat, co které historické události vlastně znamenaly a jaký měly podtext, abych vůbec byla v obraze. To však autorovi vůbec nezazlívám (ostatně nemůže za to on, ale má nevědomost), naopak mám ráda knihy, které mne donutí o něčem hlouběji přemýšlet nebo jejichž zásluhou si prohloubím své znalosti. Právě u knih Umberta Eca mám vždy pocit, že mi něco dávají.

Tags:

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *