Recenze: Dlouhý pochod (Stephen King / Richard Bachman)

Diváci i soutěžící se stávají čím dál otrlejšími, obyčejné reality show už jim nestačí. Nejpopulárnější soutěž poslední doby je podlitá krví a okořeněná psychickým zhroucením, to vše dušené v nesnesitelném fyzickém utrpením. Tato „zábava“ nese název Dlouhý pochod a má jednoduchá pravidla – žádný ze sta soutěžících mladých chlapců se nesmí vychýlit z určené trasy a jít pomaleji než čtyři míle za hodinu. Pokud něco z toho poruší, dostanou varování. Po třetím varování je čeká olověná kulka a s ní smrt.

Dlouhý pochod je kupodivu nesmírně populární soutěž, většina chlapců starších dvanácti let dělá testy, aby se jí mohla zúčastnit. Testy projde jen asi každý padesátý, z těchto „šťastlivců“ se vybere dvě stě favoritů. Sto z nich jsou Chodci a sto záložníci, jména se losují v osudí ve velké televizní show (možná jste si stejně jako já vzpomněli na populární Hunger games) a soutěžící se o tom, že jsou Chodci, dozví až čtyři dny před soutěží. Poté už je jejich osud nevyhnutelný a musejí dělat jen jediné – jít nebo zemřít. V sázce je mnoho, poslední zbývající obdrží nejen spoustu peněz, ale i Cenu. Cokoli si bude kdy přát.

Stephen King, autor Dlouhého pochodu, který napsal pod pseudonymem Richard Bachman, se narodil v Portlandu v Maine roku 1947. Jeho první román Carrie vyšel roku 1973 (nebyl to však první román, který napsal, prvním byl právě Dlouhý pochod) a byl natolik úspěšný, že umožnit spisovateli věnovat se výhradně vlastní tvorbě. Od té doby se stal Stephen King autorem mnoha bestsellerů, z nichž mnohé byly i filmovými předlohami. Z jeho románů vyjmenuji například Řbitov zviřátek, To, Misery, Pytel kostí, Prokletí Salemu anebo Zhubni. Román Dlouhý pochod vydalo nakladatelství Beta-Dobrovský roku 2012.

Svět, ve kterém se Dlouhý pochod odehrává, je z větší části obestřen tajemstvím. Z útržků rozhovorů Chodců a z neurčitých poznámek se dovídáme, že jde o jakousi paralelní minulost Spojených států amerických, kterým v příběhu vládnou vojáci s charismatickým Majorem v čele. O mnoho více autor neprozradí, vlastně to snad ani není třeba, jelikož vyprávění se točí výhradně kolem Garratyho Raymondse Davise, čísla čtyřicet sedm ze sta Chodců.

Garraty je mladík z Maine, který žije jen se svou matkou od té doby, kdy mu Brigáda odvedla otce. Má přítelkyni Jan, kterou z celého srdce miluje. Jeho příběh začíná jednoho květnového rána, kdy se společně s dalšími devadesáti devíti kluky připravuje na hranicích Kanady a USA na začátek svého možného konce. Ze začátku nevěří tomu, že by byla soutěž doopravdy tak krutá, i když pravda je více než jasná. Garraty skoro čeká, že z pušek namířených na vyčerpanou ležící siluetu vystřelí praporky s nápisem „Bang!“ jako v nějaké komedii, ale již pár hodin od startu zjistí, jak se zmýlil. Smrt je ve skutečnosti krutá a číhá všude, ať jste jak chcete silní nebo v kondici. Stačí křeč do nohy nebo zažívací potíže a váš mozek se rozprskne po asfaltové silnici jako přezrálý meloun.

Autor dokázal skvěle vykreslit atmosféru soutěže i psychiku Chodců, která se s každou další mílí a s postupujícím vyčerpáním mění k nepoznání. Ti, co se zdáli být silnými, se hroutí k zemi ve vzlycích, a naopak ti, které by na favority ze začátku nikdo netypoval, vykazují překvapivou odolnost. Všichni si postupně začínají pokládat otázky, proč se vlastně do soutěže přihlásili. Někdo z hlouposti, někdo z nudy, další pro výhru nebo pro sebevražedné sklony, někteří to sami neví nebo neprozradí (což je bohužel i případ Garratyho). Čím blíže jsou své smrti, tím častěji diskutují o tom, co pro ně vlastně smrt znamená. Výsledky jejich myšlenkových pochodů jsou velmi často překvapivé.

Na první pohled kniha nepatří mezi nejobjemnější tituly, ale když jsem si přečetla anotaci, i tak jsem se podivila, jak asi vyzní dvě stě stran o chození. Stephen King mne však ani tentokrát nezklamal a svým osobitým stylem, který se nevyhýbá tomu, co by mnoho lidí nazvalo nechutnostmi, mne na dva večery přenesl do jiného světa. Vypráví nejen průběh závodu, ale i myšlenkové pochody soutěžících, díky čemuž se s nimi můžeme lépe seznámit a dát jim své sympatie či naopak svou nenávist. Čtenář často s překvapením a i s jistou dávnou neochoty musí přiznat, že nejen že drží palce svým oblíbeným hrdinům (ze kterých však vyhraje jen jeden), ale svou temnější stránkou doufá, aby ti méně sympatičtí jedinci brzy natáhli tenisky.

Měla jsem pocit, že kniha je jakousi alegorií na dnešní společnost, kdy v očích lidí často z druhých nezbude nic jiného, než prázdný obal bez duše. Jako by samotný lidský život přestával mít svou cenu a bylo velmi snadné jej jednoduše zahodit. Dlouhý pochod mne donutil zamyslet se nad tím, kam až může dnešní společnost se stále narůstajícími nároky (nejen co se televizní zábavy týče) dojít.