Recenze: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti (Ransom Riggs)

Milovníci tajemných příběhů by měli zbystřit zrak, kniha Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti od autora jménem Ransom Riggs, která se dočkala obrovského čtenářského ohlasu již díky úžasnému knižnímu traileru, se konečně dostala na pulty knihkupectví díky nakladatelství Jota, které ji vydalo v srpnu roku 2012.

Jacob je šestnáctiletý teenager, který v dětství nade vše miloval tajuplné příběhy svého dědečka o jeho mládí, o sirotčinci hlídaném starým moudrým Ptákem a o dětech s nadpřirozenými schopnostmi. Jak stárnul, začal však příběhy považovat za pohádky pro malé děti a fotografie, kterými jeho praotec dokládal pravdivost svých příběhů, za obyčejný podvrh. Otec mu vysvětlil, že děti se neschovávaly před stvůrami, ale před nacisty, a že nebyly obdařené kouzelnými schopnostmi, ale podivné byly tím, že přežily světovou válku i přes svůj původ. Jacob se nechá přesvědčit zcela racionálními argumenty a stejně jako jeho rodiče považuje dědečkovo neustálé zhoršující se blouznění o stvůrách za nástup senility.

Jednoho rána, které tráví Jacob jako obvykle prací v rodinné drogerii, mu dědeček zavolá a zmateně vypráví něco o stvůrách, které se ho snaží zabít. Jacob se vydá společně se svým jediným přítelem k němu domů, aby jej uklidnil, ale dědečka nikde nenachází. Začíná se stmívat a je patrné, že starý muž zamířil do blízkého lesa. Chlapci vyzbrojení svítilnami začnou pátrat a Jacob nakonec dědečka opravdu nalezne. Polomrtvého s krvavými šrámy na hrudi. Poslední věcí, kterou mu jeho milovaný prarodič stihne říci, jsou indície k nalezení sirotčince, ve kterém vyrůstal. Když dědeček vydechne naposledy, jeho vnuk zahlédne za stromem ohavnou stvůru. Najednou si není jistý, jestli jsou dědečkovy pohádky doopravdy takovými výmysly, jak jeho rodiče tvrdí. Z šoku je dokonce donucen navštěvovat psychiatra, který mu doporučí, že by mohl po sirotčinci doopravdy začít pátrat – možná by to vedlo k prozření a uzdravení choré mysli.

Tak se Jacob se svým otcem, vášnivým ornitologem, vydává na dlouhý let na ostrov nedaleko Walesu, kde dědečkův sirotčinec stával. Jaké je jeho zklamání, když zjistí, že na ostrově žijí mezi ovcemi samí venkované a budovu sirotčince zničila bomba za druhé světové války. Jak se však říká, nic nemusí být takové, jakým se to na první pohled být zdá. Jsou opravdu podivné děti mrtvé? Jaké tajemství skrývají? A o co usilují stvůry, které se je snaží zničit?

Anotace ke knize slibuje velmi strašidelné čtení okořeněné děsivými fotografiemi. Z tohoto hlediska se mi zamlouvala spíše první polovina knihy, kterou jsem přečetla se zvláštním melancholickým pocitem. Fotografie samy o sobě mi příliš hororové nepřišly, ale ve spojení s příběhem dostaly skoro až depresivní zabarvení. Myslím, že pozvedly příběh o pár stupňů výše – kniha by se bez nich sice obešla, ale ztratila by něco ze své zajímavosti.

Naopak druhá polovina knihy mi připadala o něco méně strašidelnější, ač v ní bylo více akce, stvůr, nadpřirozena a podobně. Příběh plynul rychleji a tak trochu ztrácel to tajemné pomalu se táhnoucí napětí, ve kterém mě udržoval v první části knihy. Toto napětí nahradila akčnost příběhu a překvapivé rozuzlení hlavní zápletky, které jsem sice z jisté části již očekávala, ale i tak mne kniha mnoha fakty překvapila (především souvislostí Jacobova psychiatra s příběhem, které jsem doopravdy nepředvídala). Podivný a velice zajímavý mi přišel neobvyklý milostný trojúhelník, který postupně mezi jistými postavami vznikl. Nechci prozrazovat příliš, abych někoho nepřipravila o požitek z četby, ale mohu dodat, že pokud bude autor v příběhu pokračovat, právě tato zápletka mnoho slibuje.

Poněkud zmatená jsem byla z toho, že autor neustále označoval teenagery s nadpřirozenými schopnostmi za děti, přičemž většině z nich bylo fyzicky kolem šestnácti let a jak jsem se v knize dočetla, někteří dokonce již žili milostným životem. V tomto kontextu mi přišlo označení „děti“ za vcelku matoucí, v mých představách měly tyto postavy podobu desetiletých ratolestí, nikoli dospívajících bytostí. Když jsem v knize postoupila do části, kde vysvětlovala původ dětí a jejich tajemství, začalo se mi zdát nepravděpodobné i jejich na jednu stranu dětinské a na druhou přespříliš racionální chování. Možná je to tak však v pořádku, bohužel si neumím docela dost dobře představit, jak bych se já sama chovala, kdybych byla dospívající s mentalitou starce.

Když se zamyslím nad tím, jak bych knihu celkově hodnotila, mohu s klidným srdcem říci, že se mi líbila. Nebyla sice tak strašidelná, jak jsem předpokládala, a postavy podivných dětí stejně podivně zaváněly hrdiny z filmu X-Men, ale titul mi připravil pár příjemných a lehce hororových večerů, což zrovna o stovkách knih říci nemohu. Hold patří Sirotčinci slečny Peregrinové i za to, že je první knihou, kterou jsem si kdy ve přečetla srze obrazovku svého počítače. Díky velmi otevřenému konci doufám, že se dočkám i dalšího dílu.

„Kdysi jsem snil o tom, že uniknu svému obyčejnému životu, ale můj život nebyl nikdy obyčejný. Prostě jsem si jenom nevšiml, jak mimořádný byl.“

Ukázka z knihy:

Tags:

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *