Knižní tip s ukázkou: Nezahrada (René Vaněk)

Depresivní, dekadentní, zkažená, surrealistická – to všechno je Nezahrada, sbírka příběhů o vynálezci a zahrádkáři a jeho dospívajícím vnukovi, jež je zároveň podobenstvím o dětství a dospívání.

Fantaskní mikrosvět podivínské dvojice láskyplného pěstitele zeleniny i vynálezce nejšílenějších nástrojů v jednom a jeho vnuka, hledajícího realitu, tápajícího ve zdánlivě nesmyslném světě plném tajemných symbolů….

Je to říše živých nočních můr, hořkosladkých pokušení, přeludů a permanentního smrtelného nebezpečí. Sedmadvacet poeticky expresivních příběhů ve zdařilém debutu Reného Vaňka si Vás podmaní černým humorem, a tajemstvím, která ač jsou umístěna v bezbřehém surrealistickém prostředí, přece cosi těžko vyjádřitelného vypovídají o člověku a jeho nitru.

Knihu si můžete zakoupit na tomto odkaze.

Ukázka

Koupelna se zazděným oknem

Přiznám se vám, že naše koupelna mi odjakživa naháněla strašlivou hrůzu. Je to místnost tak depresivní, že už pradědeček, jehož ostatky se rozkládají v hnilobných vodách senkruvny, nechal zazdít její okénko, aby se do něj náhodou nemusel podívat, když kráčel okolo. Mnohem raději než v koupelně, jsem své mladické tělo zbavoval svrabu a nečistot v zahradním sudu pod okapem. Bylo skvělé vyjít si brzo ráno z domku, když ještě děda spal, a ponořit se do té nádherně ledové vody! Brr! To se hned člověku udělala husí kůže po celém těle a chtě nechtě se do sudu musel počůrat štěstím.

Když jsem dnes jen tak, jak mne Ten nahoře uplácal ze svých výkalů, vyběhl z domku a zamířil k sudu, nenašel jsem ho na svém místě. Stál u králíkárny a přetékal směsí močůvky a smrduté, zapařené trávy. Těžko říct, kdo dostal tenhle úžasný nápad, jestli děda, nebo někdo jiný. Pochopil jsem, že jestli chci dneska podstoupit pravidelnou ranní očistu, budu tak muset učinit v koupelně. Bylo mi do breku, ale špíny, čmelíků a slizových cestiček od snových slimáků, kteří se ve spánku živili mou škárou, se bylo potřeba zbavit.

Stanul jsem před železnými dveřmi koupelny. Už jen ty dveře! Byly tak strašné, že jsme je s dědou ukrývali pod závěsem ze starého prostěradla obarveného na černo. Položil jsem ruku na otevírací páku a zabral. Dveře zasyčely a otevřely se.

Z toho, co za nimi bylo, se mi chtělo začít plakat. Pokusím se vám popsat, jak koupelna vypadala: Je to malá, vlhká místnost, kde na vás ze zdí tupě civí neomítnuté, červené cihly. Uprostřed betonové podlahy si kanalizačním odérem vesele čpí malý, zamřížovaný kanálek, jedovatě to v něm syčí a bublá. Nad kanálkem září u stropu taková ta zamřížovaná montážní lampa, jakou používají zedníci na stavbách. Bliká, jako by žárovka uvnitř měla každou chvíli explodovat a připomíná zapomenutou, věčně hořící světlici. V koutě koupelny stojí stará, úplně zrezivělá pračka s propadlým bubnem. V ní cosi pořád škrábě, skřípe. Běhá z toho mráz po zádech.

A pak tady je vana. Bílá, posmaltovaná hrůza plná vody. Vanu nejde vypustit a dokonce se nedá ani naplnit, když na to přijde. Plní se sama – vodou, která neustále odkapává ze rzí zapečeného kohoutku. V té vaně se ztratilo už mnoho lidí…

Utvrdil jsem se ve svém odhodlání. Vstoupil jsem do nitra koupelny. Dveře se za mnou se zaduněním zabouchnuly a já věděl, že se opět otevřou jen tehdy, podstoupím-li očistu v posmaltované hrůze. Po špičkách jsem se přenesl k vaně a upřel pohled na rezavou hladinu, na které se znuděně vznášeli velcí brouci potápníci a larvy pestřenek s dlouhými dýchacími trubicemi. Snad to zvládnu.

Smočil jsem do vody prst. Larvy pestřenek zamrskaly ocásky a zmizely v rezavé hlubině, následovány línými, zavalitými brouky. Polknul jsem a pomalu vstoupil do vany. Cítil jsem, jak se moje chodidla noří do kalu na jejím dně, jak se ta měkká hmota škodolibě protlačuje mezi mými prsty.

Řeknu vám, že posadit a vnořit se až po krk do železitě čpící tekutiny, to chtělo velkou dávku sebezapření. Vnímal jsem doteky černých, neviditelných pijavic, jak na mě něžně přikládají svoje hladové přísavky. Člověk musí něco vydržet, když se chce zbavit špíny.

Zavřel jsem oči a snažil se ignorovat to nepříjemné lechtání stovek drobných bezobratlých tvorečků.

„Jak se ti koupe?“ zaskřehotal najednou kdosi. Trhnul jsem sebou leknutím, chtěl jsem z vany vyskočit, ale pod vodou mě cosi pevně sevřelo a nedalo mi sebemenší šanci na únik. Chtělo se mi začít brečet.

„Ptám se, jak se ti koupe?“ Zopakoval hlas svůj dotaz. Uvědomil jsem si, že vychází z přepadového otvoru vany.

„Docela to jde,“ řekl jsem rozechvěle.

„Tak to jsem ráda.“ Zabublalo to a z kohoutku se do vody pozvolna spustila velikánská bílá tasemnice. Zuby mi cvakaly hrůzou.

„Je to příjemné položeníčko, viď?“ řekla vana.

„Ano, je,“ pípnul jsem.

„Nechybí ti něco?“

Pocítil jsem, jak něco projevilo škodolibou snahu překonat pevné sevření mého konečníku.

„Ani ne,“ řekl jsem. „Jen je mi trochu zima. Ta voda je děsně studená.“

„Já myslela, že ty máš studenou vodu rád.“

„Jak kdy,“ odvětil jsem. „Vlastně ani ne.“

Znovu to zabublalo a do vany potrubím připlul další článkovaný parazit. Mnohem větší a delší než ten první. Tlak na konečník zesílil. Byl jsem rád, že ve vodě bylo tolik kalu. Takhle jsem alespoň neviděl, co všechno se pod hladinou odehrává.

„Nechceš zavolat dědu, aby ti přišel na pomoc?“

„Ne, nechci, proč bych měl chtít?“ zalhal jsem.

„To já nevím,“ zachichotala se vana. Další tasemnice. Pochopil jsem, o co jí jde. Zkouší mě. Zatnul jsem zuby a ze všech sil se bránil trojici parazitů obsadit můj trávící trakt.

„Co myslíš, vydržíš čtvrtou?“

Zamyslel jsem se. „Ne,“ řekl jsem.

„Omyl, chlapče, vydržíš!“ zařehtala se vana tak, až se na hladině udělaly vlnky. Partička cizopasníků se vzápětí rozrostla o dalšího člena. Tlak na konečník opět vzrostl.

Už jsem to nevydržel a začal sebou házet. „Nech mě, pusť mě!“ volal jsem.

„Udělala bych to, ale nemůžu, opravdu,“ smála se vana.

„Prosím tě, nech měj jít!“

„Tady ani kouzelné slůvko nepomůže.“

„Tak co mám dělat?“ zalykal jsem se ve vzlycích.

„Povol svěrač.“

„Ale ty věci se do mě dostanou!“ vykřikl jsem zoufale.

„Tak ho nepovoluj,“ zachechtala se vana. „Dělej si, co uznáš za vhodné.“

Povolil jsem. Tasemnice se do mě okamžitě začaly soukat. Vřeštěl jsem, jako když mě na nože bere, chtěl jsem se z posmaltované hrůzy vyprostit, ale nešlo to. Když byli parazité v mých útrobách, vydechl jsem. Čekal jsem, že mne to, co mě pod vodou drželo, pustí, ale nestalo se tak.

„Myslíš, že tě propustím tak snadno?“ četla si vana v mých myšlenkách.

„Já nevím!“ zakvičel jsem.

Chvíli bylo ticho.

„No vida, to je rozumné slovo!“ řekla vana uznale. Sevření pominulo.

„Tak si běž, ale běda, jestli řekneš dědovi, co ho čeká!“

Vystřelil jsem z vany a upaloval z koupelny pryč. V předsíni jsem se srazil s dědou. Vracel se zrovna ze zahrady a byl nahý jako já. Zatřepal mi před tváří ručníkem. „Nějakej kripl narval do našeho sudu králičí sračky! Asi se půjdu umejt do koupelny.“

Neodpověděl jsem mu nic a sledoval, jak mizí za železnými dveřmi.

„Jsi vážně nepoučitelný hňup!“ zasmálo se cosi skřehotavě uvnitř mého břicha. O vteřinu později se můj bachor nafouknul jako míč a explodoval v krvavém výbuchu…

O autorovi

René Vaněk je český spisovatel a grafik. Vystudoval biologii na České zemědělské univerzitě v Praze. Roku 2008 debutoval tento původně internetový autor kontroverzní sbírkou příběhů Nezahrada. Roku 2011 následovala kniha Soma Secundarium, epizodický román s prvky sci-fi a surrealismu. Toto dílo bylo roku 2012 nominováno na Cenu Josefa Škvoreckého. Zatím poslední autorovou knižně publikovanou tvorbou je povídka Digimengele, která vyšla v antologii Ve stínu Říše.