Knižní tip: François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance (Michail Michajlovič Bachtin)

Michail Michajlovič Bachtin (narozen 17. listopadu 1895 v Orlu, zemřel 6. března 1975 v Moskvě) byl významný ruský literární vědec, známý zejména svými pracemi o Dostojevském. Kniha François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, vydaná poprvé v Moskvě roku 1965, představuje shrnutí Bachtinova dlouholetého studia Rabelaisova díla a jeho vztahů k lidové kultuře. Bachtin pojal Rabelaisův román jako umělecké přetvoření a umocnění projevů lidové kultury za středověku a renesance a vymanil jeho výklad ze spojování díla především s tradicemi oficiální vysoké literatury. Bachtin, na rozdíl od zastánců staršího pojetí Rabelaisova díla, zdůrazňuje důležitost lidových prvků pro koncepci a umělecké ztvárnění díla jako celku.[1]

Rabelaisův román je jedinečným monumentem francouzské literatury, dílem natolik jedinečným a těžko uchopitelným, že již v století následujícím po svém vzniku se stával předmětem protichůdných výkladů. Reflexe Rabelaisova románu se objevuje v odborných dílech Arona Jakovleviče Gureviče, Petera Burka a dále například Umberta Eca. První jmenovaný historik, Aron J. Gurevič, stejně jako Bachtin ruského původu, vedl s Michailem M. Bachtinem polemiku, ve které se snažil dokázat, že dialektičnost středověké kultury nespočívá pouze v dočasném převrácení hodnot skrz karnevalovou grotesknost, ale v trvalé přítomnosti jedné kultury v myšlení a ve světě té druhé a naopak. Gurevič v rámci konceptu dialogu-konfliktu nesouhlasí s tím, že by smíchová kultura zpochybňovala náboženský či společenský řád.[2] Tak se Bachtinova kniha stala podnětem pro zkoumání (mimo jiné) vztahu vzdělaných a nevzdělaných vrstev společnosti.

Bachtinova studie se skládá z úvodu, formulujícího problematiku, a ze sedmi kapitol, věnujících se projevům lidové kultury v rámci groteskního, karnevalového smíchu, přičemž se ve zkoumání smíchové kultury vymezuje dílem Rabelaise a do jisté míry i dílem jeho současníků. Právě omezení lidových projevů na groteskní smích a zúžení pramenné základny na Rabelaisovo dílo a jeho současníky rovněž kritizuje Gurevič.[3] Evidentně stejně jako dílo Rabelaisovo i dílo Bachtinovo je pro vědce těžko uchopitelné. Zatímco historikové jej nazývají literárním vědcem, jehož tvrzení nesnesou konfrontaci s historickými prameny, literární vědci tvrdí, že vnímat Bachtina jako filologa je zavádějící, protože to byl filosof, myslitel a jeho soudům nesmí být připisována platnost závěrů filologického zkoumání.[4]

Sám Bachtin ve své studii předkládá souhrn a důkladnou analýzu dosavadního historického a literárněvědného bádání (pro Bachtinovo období), věnujícího se grotesknu, karnevalové kultuře a příbuzným tématům. Některým historikům či literárním vědcům sice připisuje zásluhy na dílčím prozkoumání problematiky, ale s lítostí shledává, že žádný z jím zkoumaných autorů nepochopil problematiku komplexně. Nesouhlasí především s koncepcí Wolfganga Kaysera, kterou předložil v knize Groteskno v malířství a v poezii.

Bachtin člení projevy a výrazy lidové smíchové kultury na základě jejich charakteru do tří základních forem. První forma je obřadní a mimetická, zahrnující slavnosti karnevalového typu, různé pouliční smíchové výstupy a podobně. Charakteristické je jejich ostré vymezování se vůči oficiálním ceremoniálům a kultovním formám, způsobené tím, že zprostředkovávaly výrazně neoficiální, mimocírkevní a nestátotvorný aspekt světa, člověka a lidských vztahů. Jakýmisi stálými nositeli karnevalového principu, přenášejícími jej do běžného života, byly figury bláznů a hlupáků, kteří zůstávali blázny a hlupáky i mimo karneval. Karneval rovněž mazal hierarchické rozdíly mezi lidmi, tj. po čas karnevalu si byli všichni rovni, s čímž souvisí i karnevalový pouliční styl řeči, který nerespektoval žádné rozdíly mezi komunikujícími lidmi a vytvářel specifické formy pouliční řeči a gest. Charakteristická je karnevalová logika „obrácenosti“, myšlenka světu naruby, kde vše funguje obráceně. Burke dodává, že karnevalový smích není individuální reakcí na nějaký směšný jev, ale je to všelidový, univerzální a ambivalentní smích, který míří na všechno, týká se všech účastníků karnevalu a je zároveň veselý i výsměšný. Právě opomíjení ambivalentního principu u karnevalového smíchu Bachtin kritizuje u odborné literatury, ve které převládá anachronický přístup k lidovému smíchu.

Pro druhý projev lidové smíchové kultury autor vyčleňuje slovesná smíchová díla různého druhu včetně parodií. Tato díla mohou být ústní i písemná, latinská i psaná v národních jazycích. V tomto kontextu autor připomíná velmi rozšířené parodické protějšky takřka veškerých projevů církevní věrouky a kultu, tzv. „posvátnou parodii“. Tato latinsky psaná literatura předpokládala u svých autorů vyšší stupeň vzdělání a představovala doznívání karnevalové atmosféry v klášterech a univerzitách.

Posledním druhem lidové smíchové kultury jsou různé formy a žánry familiární pouliční mluvy, pod čímž lze chápat například nadávky, dušování, zapřísahání, lidové kletby a podobně. Některé aspekty z těchto forem se dochovaly až do moderní doby, například nadávka, začínající formulací „jdi do…“, odkazuje adresáta v tělesně topografickém smyslu „dolů“. Zatímco však v původní středověké verzi nadávky lze vidět kladný pól, moderní nadávka postrádá tento ambivalentní aspekt. V moderní modifikaci zůstala tedy již jen negace, postrádající smíchový aspekt.

Převod všeho do materiálně tělesné roviny definuje Bachtin jako jeden z hlavních znaků, kterými se groteskní realismus liší od vysokého umění a literatury. Toto snižování znamená spětí se zemí, s funkcemi dolní části těla (tedy s funkcemi rozmnožovací a vylučovací soustavy). Toto snižování však nemůžeme chápat v moderním slova smyslu jako ryze negativní, ale v émickém smyslu jako ambivalentní, tedy jak ponižující, tak obrodné. Renesanční realismus pak osciluje mezi těmito dvěma protikladnými směry pojímání materiálně tělesného principu.

Bachtin se zabývá i obsahem pojmů „groteskní obraz“ a „groteskní tělo“. Groteskní obraz je charakteristický snahou zachytit jev ve stavu proměny. V rámci archaického groteskna je čas pojímán jako souřadnost dvou vývojových fází, počátku a konce. Nic není hotové, například tělo stařeny má v sobě i aspekt plodící, jde tedy o tělo rodící i tělo umírající. S tím souvisí chápání groteskního těla, které je věčně nehotové, není oddělené od okolního světa. Tento aspekt můžeme pozorovat na výtvarných dílech té doby, kde zvláště akcentují ty části, které jsou otevřené vnějšímu světu, nebo které do něj vstupují. Ve středu zájmu je trávicí a rozmnožovací systém a ty části těla, kterými se tyto systémy stýkají s vnějškem. V renesanční estetice, čerpající z klasického antického kánonu zobrazování těla, je naopak kladen důraz na to, aby objekt uměleckého zájmu byl co nejvíce vzdálen jak od lůna, tak od hrobu. Tento objekt se obvykle nenachází ve stavu proměny a uzavírá se před vnějším světem, tedy ty výběžky lidského těla, na které je kladen důraz v rámci středověkého groteskního realismu, se vyhlazují.

Při četbě Bachtinova výkladu karnevalové smíchové kultury si nelze nevzpomenout na Hieronyma Bosche, Pietra Brueghela staršího a v některých ohledech i na Vincenza Campiho. Groteskně komické elementy jsou v díle nizozemského malíře Hieronyma Bosche obzvláště patrné na triptychu Zahrada pozemských rozkoší, ale prakticky na každém jeho obraze lze nalézt postavy, u kterých nějakým způsobem výrazně akcentují ty části těla, které se otevírají vnějšímu světu a propojují ho s ním. Velmi plodným zdrojem groteskna jsou pak iluminace ze středověkých rukopisů, kde obrazový doprovod kontrastuje s náboženským textem.

Jako smíchové obřadní a mimetické projevy autor označuje svátky hlupáků, charivari, karnevaly, frašky a jiné. Smích byl ve středověku mimo oficiální ideologii, byl odsuzován s tím, že křesťanům slouží jen vážnost a lítost nad vlastními hříchy. Církev proto musela tolerovat zvykové projevy se smíchovým aspektem a projevy paralelní s náboženským kultem. Tím jsou myšleny především již zmíněné „svátky bláznů“ na karnevalovém principu, pořádané scholary a nižšími kleriky na sv. Štěpána, na Nový rok, na den Neviňátek, den Zjevení Páně a o svátku Jana Křtitele. Tyto svátky měly charakter parodické travestie oficiálního kultu, byly převodem církevního obřadu a symbolů do materiálně tělesné roviny. Émické vysvětlení tohoto fenoménu lze nalézt v nejrůznějších apologiích těchto slavností, kde autoři nejčastěji tvrdí, že člověku je přirozené bláznovství, které je nutné alespoň jednou do roka svobodně vypustit, aby se člověk mohl s tím větší horlivostí vrátit ke službě boží. Bachtin nachází lidový smích i v rámci nejvyšších církevních kruhů, což odůvodňuje tím, že oficiální církevní feudální kultura se dosud plně nekonstituovala, zatímco lidová kultura byla velmi silná a bylo tedy nutné s ní počítat a z pozice oficiální kultury využít jejích prvků k propagačním cílům. Církev navíc za účelem christianizace pohanských slavností postupovala tak, že těmto slavnostem přizpůsobovala křesťanské svátky. Za podstatný faktor autor považuje i fakt, že mladý feudální řád byl dosud progresivní a proto relativně lidový.

Charakteristickým znakem lidového svátečního veselí bylo převrácení hierarchie, projevující se volbou efemérních králů a královen svátku, oblékáním šatů naruby, natahováním kalhot na hlavu a podobnými akty. V literatuře se toto převracení projevovalo parodiemi, které zesměšňovaly vše. Je nutné si v tomto kontextu uvědomit, jak zdůrazňuje sám autor, že tyto parodie neměly pouze negativní obsah. Mezi nejznámější středověké parodie patří Hostina Cypriánova, vznikaly však i nejrůznější pijácká, hráčská a jiná evangelia či parodické právnické texty.

V Rabelaisově románu tento jev ztělesňuje bratr Jan, který umí převést každý posvátný text z výšin asketického významu do oplzlých rovin. Rabelaisův román považuje Bachtin za dílo vysoké literatury, do kterého se nejvýrazněji promítla lidová smíchová kultura. Román dle něj dokonale reflektuje smysl a atmosféru karnevalového principu, pročež si jej zvolil jako příklad, na kterém svůj výklad karnevalového principu demonstruje. Analyzuje Rabelaisův román z lingvistického hlediska co do přítomnosti pouliční mluvy, přičemž rozebírá ambivalentní (ovšem s převahou negativní složky) význam nejrůznějších nadávek, kleteb, dušování a zapřísahání. Hledá v něm projevy karnevalového myšlení, vystupující jako dekoronizace dvou králů, Pikrocholy a Anarchy. Dostává se i k záležitosti, kterou jsem zmiňovala v souvislosti s malíři Hieronymem Boschem, Pietrem Brueghelem starším a Vincenzem Campim – k hyperbolizaci některých částí lidského těla, ke grotesknímu tělesnému kánonu a funkci hodovních obrazů v groteskním realismu (v této souvislosti bych vyzdvihla především posledně jmenovaného umělce, který proslul obrazy s hodovní a trhovní tématikou (například díla I mangiatori di ricotta, Pescivendoli). Neopomíná odraz materiálně tělesného „dole“ v Rabelaisově románu, který vysvětluje na příkladu pekla, jež má v příběhu centrální úlohu.

Svou analýzou Rabelaisova románu a jeho jednotlivých aspektů Bachtin uspokojivě vysvětlil, proč tento román byl a stále je obtížně pochopitelným jak na straně laických čtenářů, tak na straně lingvistů, historiků a širšího spektra odborníků, kteří se jím zabývali. Důvodem je do jisté doby nezájem a poté nepochopení fenoménu smíchové kultury, kterým je celý román prostoupen.

Bachtinova studie má i přes výhrady, které jsou proti ní vznášeny, nepochybně velký vliv na zkoumání lidové kultury středověku. Vychází z ní mnozí renomovaní historikové a její obsah je stále živý. Než jsem knihu začala číst, měla jsem obavy ohledně složitosti tématu. Přišlo mi obtížně uchopitelné a příliš abstraktní. Autor mne však překvapil svou schopností vysvětlit téma srozumitelně a v jistém smyslu i zábavně (ostatně Rabelaisův román je zábavný sám o sobě).

[1] Kolár, Jaroslav: Bachtinův klíč k Rabelaisovi. In: Bachtin, Michail Michajlovič: François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha 1975, s. 393-399.

[2] Gurevič, Aron Jakovlevič: Nebe, peklo, svět. Cesty k lidové kultuře středověku. Jinočan 1996, s. 363.

[3] Gurevič, Aron Jakovlevič: Historikova Historie. Praha 2007, s. 243.

[4] Komendová, Jitka: Michail Michajlovič Bachtin. François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Dějiny a současnost. Kulturně historická revue 29, č. 12, 2007, s. 45.